Záchranář ze Sídliště - noční XI/8/2024

S Honzou P.

• Dvouměsíční Markétka je jedním z dvojčat, které zaměstnávají od svého příchodu na svět svojí maminku a babičkou snad na čtyři plné úvazky. Maminka jen odhlédla, aby na stolek před sebou postavila lahvičku s mlékem, když se malá rozhodla prozkoumat hlubiny pod sedákem pohovky. Z nevelké výše spadla na podlahu pokrytou běhounem. Nyní je v babiččině náruči a velmi zvědavě si prohlíží dva uniformované příchozí. Nejeví žádné známky úrazu. Zato maminka je před zhroucením. Pláče a pláče. Nedaří se jí vzpamatovat z představy, že by se dcerce mohlo něco stát.

  „Snad abyste ji přeci jen radši odvezli, ne?“ navrhuje babička. „Hlavně kvůli dceři,“ dodává tak, aby nás maminka neslyšela. Souhlasím.

• Po předání na dětském se přesouváme k jedné z městských Sokoloven, před jejíž restaurací se má nalézat čtyřicetiletý muž s bolestí v koleni.

  Dlouho se k rozblikané sanitce před hostincem nikdo nehlásí, až nakonec přeci jen přijde muž bezdomoveckého vzhledu, aby nás odvedl k nedaleké skupině  svých kumpánů. Jedním z nich je pětapadesátiletý Ukrajinec. Má svrab. V oblasti kolene se mu před dvěma dny vytvořily strupy, které mu znemožňují kloub bezbolestně ohýbat. Nadýchá 3,16 ‰ alkoholu. Na záchytku nechce. Řešení svých obtíží se rozhoduje přenechat na později a odchází pryč.

• Cestou z místa zásahu na stanoviště přichází další výzva. Dvaasedmdesátiletá žena  - bezvědomí. Po chvíli se výzva mění na TANR (Telefonicky asistovaná neodkladná resuscitace).

  Na místo přijíždíme zároveň s policejní hlídkou. Jeden z policistů s námi mastí do 3. patra, druhý čeká na příjezd doktora, aby jej navigoval k pacientovi a zabránil uzavření vstupu.

  V bytě podle pokynů dispečerky provádí syn své matce srdeční masáž. Už nějaký ten den nebylo mamince dobře, pobolívalo ji na hrudi, zvracela. Dnes večer se stav prudce zhoršil. Před nějakou chvílí se vrátila se z WC, usedla do pohovky a s zachroptěním se zhroutila v bezvědomí.

  Policista přebírá masáž. Nalepujeme defibrilační elektrody, s pacientkou na kyslíku dýchám. EKG zaznamenává jakousi pravidelnou slabounkou srdeční aktivitu, ale fakticky nepracuje. Honza mi podá všechno dříve, než si o to stihnu říct. Než dorazí doktor, zvládne připravit nitrožilní vstup a natáhnout léky první volby.

  Do dveří vstupuje Alena s Jirkou, stejná dvojice, s jakou jsme resuscitovali včera. Alena krátce rozdělí úlohy a intubuje pacientku. V nevelkém panelovém bytě ulehá na podlahu a zasouvá své vysoké tělo pod nábytek, aby vstup do dýchacích cest dobře viděla. Žena má anatomicky netypický krk a intubace  je komplikovaná.

  Přes veškeré farmakologické pokusy zvrátit neblahý stav, se srdci nedaří domluvit.

  „To ne!“ vyhrkne syn, když paní doktorka poprvé naznačí, že situace nevypadá vůbec dobře. Stojí s otcem tiše stranou a pláče.

  Přestože vyvíjíme resuscitační snahy nad rámec stanoveného času, přestože všichni včetně rodiny udělali vše, tak jak měli, nejsme úspěšní. Tiché zoufalství syna s otcem je odzbrojující. Není těžké popřát upřímnou soustrast z upřímného srdce.

• S ukončením doplňování spotřebovaného materiálu na stanovišti přichází další výzva. Úraz hlavy v rodinném domku.

  „Pozor na kaktusy,“ varuje syn, když nás vede ke své dvaadevadesátileté matce chodníčkem kolem domku tonoucím ve tmě.

  Paní upadla, když hledala naslouchátko. Zavrávorala. Občas se jí prý udělá takhle slabo.

  „Na omdlení já nemá ale čas, já se totiž začnu hned vztekat,“ vysvětluje mi paní svůj recept proti kolapsu. „Já jsem taková herdekbaba.“ Však se za svobodna jmenovala Železnokamenná, překládá své dívčí příjmení.

  Pacientka je zasloužilá osoba. Primářka dětského oddělení okresní nemocnice, poradkyně na ministerstvu zdravotnictví, vrchní šéfka revizních lékařů několika velkoměstských nemocnic. Ještě předlouho v důchodovém věku pracovala v pediatrické a endokrinologické ambulanci.

  „To se nechlubím, to jen konstatuju. Když mi to šlo a bavilo mě to, proč bych to nedělala?“ rozvádí paní doktorka, aniž bych v jejím výkladu skutečně pociťoval sebemenší potřebu se vychloubat.

  V nemocnici nabízím roztomilé ženě pomoc při vystupování. Nechce.

  „Já jsem taky horolezkyně!“

• Šestapadesátiletý muž má několik dnů bolesti zad. Večer se to s určitým pohybem zhoršilo. Intenzita bolestí mu dovolí bez větších obtíží ve stoje čekat na sanitu před svým domkem dobré dvě desítky minut.

  „Do čekárny!“ velí s přísným posunkem pacientovi příjmová sestřička.

• Na sedmatřicetiletého Poláka čekáme před domem pěkně dlouho. Jeho příchod musíme na dispečinku nakonec zaurgovat. Když konečně dorazí, nerozumím mu ani slovo. Dedukuji, že jej bolí břicho.

  Chlapík se chová prazvláštně. Je silně neklidný, těká podivně pohledem. Drogy? Psychiatrické onemocnění? Zamítá obojí.

  Sestřička na chirurgii malé nemocnice pod rozlehlým svahem starobylého městského parku na muže také hledí s krajní nedůvěrou. Validních informací se kupodivu nedobere ani recepční nemocnice a to je též Polák.

  Opouštím s lehkou výčitkou dvojici vytěžující pacienta. Přivezl jsem jim pěkný dáreček.

Boha se boj a jeho příkazy zachovávej, protože toto se týká každého člověka. Kaz 12,13