Záchranář ze Sídliště - noční X/8/2024
- Tomáš Bělohlávek
- před 5 dny
- Minut čtení: 2
S Davidem
Kuba si vzal volno, jelikož jej čeká šílený stokilometrový!! běh po horách, a potřebuje pár dní normálně spát a jíst.
David, čerstvě absolvovaný řidič záchranář, se kterým budu dnes jezdit, střežil valnou část svého produktivního údobí provinilce ve věznicích. Hovor budu během směny zvědavě stáčet tímto směrem.
Opilec na autobusové zastávce. Pomočený starší muž vzbudil soucit procházející dvojice. Netěší ho to. S naším zásahem mu hrozí záchytka, přesto že se nachází pouhých dvě stě metrů od domova. Muž působí racionálně, v situaci se přesně orientuje, ale na nohách se neudrží. Přiznává větší množství piv. Telefonuji synovi ve společném bydlení.
„Víte, že mě to ani nepřekvapuje,“ vzdychne si, když jej informuji o události. Pro tátu ale přijede.
„S mámou se o něj postaráme,“ slíbí. Táta zkroušeně usedá do vozu na prostřenou deku, aby neznečistil sedačku.
Pokračujeme do rodinného domku ve vilové čtvrti. Sedmaosmdesátiletou dámu trápí dušnost. Dnes navštívila obvodního lékaře, který diagnostikoval bronchitidu. Odpoledne se přidává průjem a zvracení. Paní zastihujeme obklopenou rodinou vsedě na pohovce ve zbídačeném stavu. Ten se rapidně horší. Pacientka je bledá jako kostelní svíce. Nemá sílu k odpovědi, jen kývá hlavou, aby potvrdila sdělení rodiny. Spěcháme do vozu. Zde během vyšetření žena upadá do bezvědomí. Odhalujeme závažnou poruchu srdečního rytmu a přivoláváme lékaře. Nedaří se nám zavést žilní vstup. Dechová frekvence se povážlivě snižuje, musíme s dýcháním pacientce pomáhat.
Přijíždí lékařka Alena. Zkušeně přehlédne situaci. Je zřejmé, že paní umírá.
Omlouvám se, že nemáme žílu. Nebylo kam, krčím zkroušeně rameny.
„Navrtáš?“ ptá se mě Alena. Souhlasně přikyvuji a chystám se vrtat pod kolenem.
„Zkus rameno,“ radí Alena, „je to praktičtější.“ Přijímám pomoc kolegy Jirky z doktorského vozu a pod dohledem Aleny vyhmatám hlavici pažní kosti. Když mi doktorka místo a úhel schválí, tisknu spoušť vrtačky. Ta krátce nažhaveně elektricky zabzučí a zavede pětačtyřicetimilimetrovou jehlu do kosti. Jirka potvrdí nasátím stříkačky zdárné zavedení a máme kudy posílat léčiva.
Paní se nevzdává, přestože je opakovaně resuscitována. Rytmus jejího srdce je nyní elektricky stimulován. Oproti všem očekáváním budeme převážet pacientku do zdravotnického zařízení k další péči. Sehnat místo pro podobně věkovitého pacienta s takto závažnou prognózou je téměř nemožné. Rozhodujeme se pacientku předat ve spádové nemocnici, o čemž dispečink příjmové místo informuje.
Lékaři z resuscitačního oddělení, jež nás očekávají v příjmovém sálku, náš příjezd provází pohledy plnými nelibosti. O perspektivnosti našeho pacienta mají oprávněně značné pochyby. Pacientka naší lékařce s obhajobou jejího rozhodnutí pomůže. Na důkaz své nezdolné vitality se rozhodne pohnout rukou. Slov již není zapotřebí.
Dvaadvacetiletého ukrajinského mladíka napadají při návratu z práce dva jeho kolegové, bratři z Azerbajdžánu. Snad žárlí na jeho pohlednou přítelkyni, která na něj na nádraží čeká. Je bit pěstmi, kopán.
V traumatologické ambulanci sklízí velikou pozornost rozměrný a přesný otisk podrážky jednoho z útočníků, který se vyjímá na vyholeném temeni mladého muže. Ten napadení přijímá s obdivuhodným klidem. Nejvíce jej mrzí dva zničené zuby. Jeho dechová zkouška je negativní. Raritní záležitost. Napadených, kteří by nebyli pod vlivem alkoholu, jsem nevezl za dvacet let snad více než deset.
Mladý čtyřiadvacetiletý muž (2,05 ‰) řeší s policií napadení. „Místní fetka“ jej zbila a okradla o 500 Kč. Modřiny v obličeji zdaleka nebolí tolik, co hluboce zraněná ješitnost.
Komentáře