Záchranář ze Sídliště - denní IX/8/2024

Motocykl je u pana doktora v servisu, tak se mačkám cestou do práce s ostatními ospalci v autobuse. Klesáme dolu výletní městskou čtvrtí. Nad střechami domů, tam kde se má nacházet kopec s nepěkným jménem Zášť, se klene velehora! Chvíli zmateně mžikám směrem k Zášti a pak mi dochází, že za tenhle optický klam může mlha. Blíží se podzim, dochází mi. Ostatně už se zase vstává do tmy.

• Žena (55), kterou roztroušená skleróza upoutala na lůžko, má horečku. Byt v domě pro hendikepované je uboze vybaven. Místnost nabízí dosti prostoru, ale nachází se v ní jen postel s pojízdným stolkem (obojí z let osmdesátých) a na protější straně lednička a pár nevelkých stárnoucích fotografií rodiny na zdi.

  „Já už jsem nemocná tak dlouho,“ odpoví rezignovaně paní, když se jí parťák s Jindrou ptají, jestli jí mohou zavést kanylu. Myslí tím nejspíše ano.

Prostor pro sanity v průjezdu příjmu je neproniknutelně zabarikádován vozy, které přijely před námi. I ve vzdálenějším okolí je žluto, červeno a bílo od sanitek všeho druhu. V koutě parkoviště vidím stát vůz směny A1. Stojí tam stále, i když již odjíždíme. Dovtípíme se s parťákem, že Petrovi jeho arytmie vystavila stopku.

• Plynule pokračujeme do bytu stařenky (86), jejíž dcera - kardioložka nám sděluje přes ošetřovatelku, která nás čeká na místě, že její matka již není soudná, stále padá a je nutné ji odvést do nemocnice. V rozporu s tímto sdělením shledáváme pacientku zcela orientovanou. Připouští, že se není schopná postavit, ale nevidí důvod, proč by to měl být důvod k transportu do nemocnice. Ano, včera upadla. V noci se pomočila, to se jí stává, má svůj věk. Nechtěla nechat špinavé kalhotky ležet na perském koberci u postele a pokusila se je odnést do předsíně. Při tom upadla.

  Během zmínky o perském koberci si všimnu bezděkého pohybu Jindrovy nohy. Se starostlivým pohledem upřeným na koberec nenápadně sune svou hrubou pracovní botu z koberce pryč. Je to dobrák, usmívám se pod fousy.

  Parťák se rozhoduje pacientce vystavit negativní revers a ponechat ji doma. Odnáším k vozu batoh a venku se dávám do řeči s ošetřovatelkou, která zde pokuřuje a venčí svého malého synka.

  „Řekni panu záchranáři, co je to za barvu, no?“ ukazuje na žlutý blatník sanity, když zkouší potomka.

  „Moduá,“ odbyde ji ten vcelku nezúčastněně a rozhoduje se nalezeným holubím pírkem šťourat špínu zpod obrubníku.

  Po chvíli vidím Jindru s Kubou zdolávat schody před domem s naloženým schodolezem. Stařenka podlehla nátlaku dcery a podvolila se k odvozu. Mastím připravit nosítka.

• Dnes se jen tak obědvat nebude. Z nemocnice do reprodukční kliniky. Psychiatricky léčená zaměstnankyně (21) se necítí dobře. Užila jeden Neurol, pak druhý... třetí... šestý... Léky nepomáhají. V panice ji uplakanou třesoucí se přivádí spolupracovnice k vozu. Ve voze pokračuje usedavé kníkání, unylý pohled útrpně tkví v rohu ambulantního prostoru. Roztřesené ruce nejsou schopny vrátit pouzdro s doklady do kabelky. Ujímám se tohoto úkonu a prohrávám. Dříve by se mi podařilo vrátit ježka do klece, než pouzdro do tohoto mini prostoru již tak zcela naplněného všemi dívčími nezbytnosti, kterým neumím dát název.

• Pětašedesátiletého majitele statku na okraji velkoměsta bolí břicho. Udává, že měl včera stres. Celý den nejedl a večer se nacpal švestkovými knedlíky. Po této informaci se již cítím v ambulantním prostoru zbytečný a přenechávám pacienta v péči parťáka a stážisty Jindry.

  Z kabiny se rozhlížím po dvoře. Nízké budovy statku jsou vkusně přestavěny na apartmány. Vedle bývalé stodoly se rozkládá tenisové hřiště.

  „Musím si aspoň jednou tejdně zahrát tenis,“ slyším vysvětlovat muže s břichabolem.

Na další výjezdy si již nevzpomínám, neboť jsem si je zapomněl poznamenat.

Těsně před koncem směny se scházíme na stanovišti s posádkou A1. Petr je v pořádku a odpoledne již strávil péčí o pacienty.

...neboť on sám řekl: ‚Nezanechám tě, ani tě neopustím;‘ Žd 13,5