Záchranář ze Sídliště - noční I/8/24

S Kubou

Když jsem já sloužil to desáté léto v jihovýchodním cípu Čtvrti, bylo shledáno, že naše stanoviště je staré a nevyhovující a že se musíme stěhovat. Měl jsem ten náš starý dvorek docela rád. Vlastně mi vůbec nevadilo, že když člověk usedá k počítači a nedá si pozor, židle jej na skloněné podlaze sveze o pár metrů ke dveřím. Zvykl jsem si i na hlasitý hvizd lokomotivní píšťaly, která se ve tři hodiny v noci nestyděla pronikavě proříznout vzduch na přilehlém nádraží. A měl jsem to blízko domů.

Jak se blížil čas stěhování, obracelo se při střídání téma nového stanoviště mezi partami zleva doprava, tam a zpátky. Středem úvah byl otazník, zdali si polepšíme. Optimisté byli přesvědčení, že ano. Nové stanoviště je uprostřed Sídliště na okraji velkoměsta. Daleko do centra – daleko k opilcům, nočním barům, bezdomovcům, cizincům. Škarohlídi měli zase za to, že budeme do centra staženi stejně, jenom to potom budeme mít daleko zpátky na stanoviště. Čas ukáže.

Stěhování nás zastihlo před poslední noční v šestidenní. Už jsem skoro na novém stanovišti, když mě zastaví červená. Rozblikaná sanitka využije zastaveného provozu a prosmýkne se křižovatkou. Denní kolegové budou mít přesčas, pomyslím si.

Než na stanovišti stačím v ohromných pytlích najít uniformu, už vyjíždíme taky. Druhá posádka ve směně ještě rychle udílí pokyny, jak se ovládají vrata, a už sedíme v autě.

18,15 Týna je pacientkou domu s pečovatelskou službou. O deset mentálně postižených se zde starají tři sestry.

„Vaši kolegové už tu dnes byli,“ hlaholí pečovatelka na uvítanou. A vede nás ke klientce. Ta mívá trvale silné spazmy. Není schopna dobře ovládat své tělo. Upadla z postele a roztrhla si obočí.

Příběh čtyřicetileté ženy je varovný. Uživatelku drog dovedla její závislost až do věznice. Zde se po krátké době oběsila. Naší lékařce, která dorazila na místo, se podařilo ženu oživit, ale následky dušení jsou tragické.

Čekám s nosítky u dveří Urgentního příjmu a můj zrak je váben barevným tetováním na pacientčině ruce. Nad zápěstím je vyobrazeno pelášející štěně s prázdnými očními důlky. U lokte žena – zombí s obličejem v půlce sešitým a velkým černým srdcem. Nevěřícně kontroluji shodu se stávající tváří Týny. Podoba se mi zdá neuvěřitelná.

Po předání se ptám na traumatologii na osud včerejšího Ukrajince (45), který ve tři v noci notně opilý vypadl z okna ve třetím patře hlavou napřed do betonového vnitrobloku. Očekávám špatné zprávy, ale jsem vyveden z omylu. Muž má polámaná žebra a pádem pohmožděná játra, ale jinak nic. Na hlavě jen tržná rána na čele...

20,00 Plynule se přesouváme na Sídliště II, o němž jsem se již v minulých záznamech nelichotivě zmínil. V nevelkém bytě tři generace, ovšem každá zastoupena jedinou osobou. Otec, dcera, vnučka. Nepořádek v tomto bytě je důsledkem nedostatku prostoru. Proplétáme se mezi nábytkem, zpoza závěsů se vyvalují nastřádané předměty.

Dcera (45) má nezvyklé obtíže. Kašle, až se jí chce zvracet. Zvrací až do záchvatu kašle. Třetí týden. Opakovaně vyšetřena lékařem. Doporučen test na černý kašel, ale ještě si nenašla čas...

„Maminko, maminko, co když děda dostane záchvat?!“ pláče šestiletá dcera, když matku odvádíme. Jak děda, tak i vnučka jsou epileptici.

„Kdo na ně dohlédne??“ běduje v sanitě pacientka.

22,00 Objevuji nový domov důchodců, ačkoliv Kuba tvrdí, že jsme zde již byli. Klientce podrazil nohy Hypnogen. Padla na bok a pravděpodobně si zlomila krček kosti stehenní a ruku v zápěstí k tomu.

Klesám po hlavní. Na obzoru se doširoka rozkládá Sídliště jako Spišský hrad. Mračna nad betonovou zubatou hradbou činí nastupující noční tmu ještě o něco závažnější.

0,17 Řízla se do prstu, oznamuje pager. Mlčky vrtíme hlavou.

V posledním patře moderního činžovního domu pyšnícím se v názvu slovem REZIDENCE, se skutečně padesátiletá žena ruské národnosti řízla do prstu. Parťák ji navádí, aby si ránu omyla pod vodou a mohl si ji tak prohlédnout. Jakmile ale žena smočí špičku ukazováku, hned jej s s vřískotem vytahuje z proudu.

„Bolí to víc, než když jsem rodila tohodle velkého kluka,“ vysvětluje a ukazuje za sebe na dospělého syna.

Prst je jí zavázán a ponechán k případnému dalšímu ošetření na zítra. Ranka nevyžaduje akutně žádný zákrok.

1,27 Muž (47) se opil a tropí na ulici výtržnosti. Ukazuje se, že utekl z jakési okresní léčebny s nedoléčenou tuberkulózou, což policistům svazuje ruce a tento opilý nespolupracující horký brambor klade do dlaní nám. Než se podaří sehnat pro muže místo, uplyne snad čtyřicet pět minut. Klimbám za volantem a snažím se nevnímat trvalý příval urážek a posměšků řinoucí se z opilých úst na hlavu policistů.

„Nasaďte si tu roušku!!“ opakuje snad po padesáté nešťastný strážník.

Na stanoviště se vracíme kolem třetí hodiny noční a už nevyjedeme.

Neříkej: Čím to bylo, že dřívější dny byly lepší než tyto? Na tohle ses totiž nezeptal moudře. Kaz 7:10