Záchranář z velkoměsta - denní XIII/2

S Kubou a Míšou

9.05 TANR, uvádí text výzvy. Řítíme se k poliklinice na kraji města, kde před ambulancí resuscitují postaršího muže (75). Na místě již je naše lékařka a posádka ze sousední základny. Ukazuje se, že kolegové na místo dojížděli s poruchou vozu. Transport do nemocnice je tedy na nás. Pacientův krevní oběh se po několika výbojích defibrilátoru a farmakologické intervenci naší paní doktorky podařilo obnovit.

Na místě jsou dvě posádky RZP, jedna RLP a ještě dva stážisté. Každý chce přispět svým dílem, ale sanita není nafukovací a přestává zde být k hnutí.

„Někdo musí ven!“ dělá si kolem sebe prostor paní doktorka. Muže je nyní třeba tlumit, neboť se začíná probírat z bezvědomí. Je zaintubován. EKG odhaluje kardiologickou příčinu příhody, která snadno mohla být fatální. Ostatně ještě zdaleka není vyhráno.

„To mám nejradši tyhle jedince,“ zlobí se na příjmu zkušený lékař urgentní medicíny nad složkou pacienta. „Opakovaně odmítl koronarografii a teď zaměstná třikrát tolik personálu!“

10.50 Bolestivé měsíčky mladé hudebnice (22). Komunikaci stěžuje Aspergerův syndrom, chůzi ve voze pak značný sklon vozovky. Když je mimo zorné pole pacientky, předvádí Kuba skokana na lyžích Pavla Ploce ve vrcholu letové trajektorie.

12.35 S uchem na dveřích bytu se snažím zachytit známky přítomnosti jeho obyvatelky. Doléhá ke mně jen pravidelný tikot hodin. Neteř se domnívá, že se teta (83) otrávila léky. S dostatečnou určitostí neví. Zavolala na dispečink a sama se řítí s klíči od bytu tramvají číslo pět na místo. Tramvaják podle všeho o akutních tetiných obtížích neví, takže to potrvá, než se uplakaná neteř objeví s kamarádkou u dveří bytu.

Pacientka užila desetinásobnou dávku hypnotik. Tvrdě spí. Budí se na slabý algický podnět, odpovídá nesrozumitelným blekotáním. Paní je téměř nevidomá. Místnost, kterou obývá, osvětluje v různých výškách dobrá desítka nejrůznějších svítidel a lamp, což společně se starými obrazy a spoustou květin z pokoje činí poněkud fantaskní prostor.

„Lydinko, promiň...“ Tímto oslovením začíná dopis na rozloučenou psaný krasopisně na vytrženém zažloutlém listu, který z vrozené šetřivosti nebyl před čtyřiceti lety vyhozen a skončil v šuplíku sekretáře. Dnes přišla jeho smutná chvíle.

16.20 Tato osmdesátiletá žena o svém úmyslu odejít ze světa informovala svou sestru telefonicky zcela jasně. Do bytu se bez okolků dobýváme s hasiči.

Stařenka sílu a druh léčiv, jež měly její život bezbolestně ukrátit, naštěstí zvolila docela mylně. Způsobila si pouze značný útlum. Psychomotoricky je zpomalená, nicméně schopná samostatně pohybu a stále plně orientovaná. Co umřel manžel, nemá se o koho starat a život se jí zajídá. Nedávno odešel i starší syn.

  „Víte, on to byl takový složitý člověk. Měl rád pivo a bohémský styl. Před pár měsíci se zabil na motorce. Jak žil, tak umřel,“ posteskne si paní.

Zatímco pacientku z minulého výjezdu dohnala k zoufalému činu samota a ztráta zraku, u této paní opravdu pochopitelný důvod postrádám. Milující sestra, fungující starostlivá rodina, vnuci, dobré zdraví... O nezdravě náhlém rozhodnutí mě přesvědčuje i její dopis psaný chvatně na použité úřední obálce. Sdělení, jež by se dalo shrnout větou: „Nebaví mě to tu,“ se u krajů obálky prolíná se starším zápisem, v němž si paní připomíná, že by si měla koupit čokoládový dort. Nejlépe bruselský.

„To co jsem provedla, to je...?“ tázavě na mě hledí paní z nosítek, když čekáme v příjmové chodbě na lůžko.

„To je neúspěšný pokus o sebevraždu,“ napovím ji. Paní stydlivě sklopí zrak.

A znovu se v duchu zaobírám otázkou, kde berou lidé dobrovolně odcházející ze života jistotu, že je za branou smrti obejme sladké NIC. Proč se během života člověk trápí potřebou spravedlnosti, aby nakonec odešel bohatý stejně jako chudý, ničema jako dobrák?

P. S:       Jaký užitek má ten, kdo pracuje, z toho, při čem se namáhá? Viděl jsem plahočení, které Bůh uložil lidským synům, aby se při něm osvědčili.                                                                               Kazatel 3, 9-10