Ohlédnutí záchránaře z velkoměsta - Epilog

Shrnutí

Popisované období tvoří čtvrtletní výsek. Za tuto dobu

• jsem absolvoval 47 směn (polovinu směn tvoří noční);

• jsem odvezl 260 pacientů;

• bylo 38 zásahů realizováno po půlnoci (14,6 %);

• bylo 68 jedinců opilých nebo zdrogovaných (26,2 %);

• jsem odvezl 60 cizinců (23,2 %), z nichž nejvíce byli zastoupeni Ukrajinci

(8,1 %). Téměř polovina cizinců byla opilá, u čtvrtiny cizinců jsme

zasahovali po půlnoci;

• se potýkalo 32 pacientů s depresemi resp. úzkostmi (12,3 %);

• dle mých odhadů skutečně potřebovalo sanitní vůz 43,8 % pacientů (27,3 % pacientů vyžadovalo urgentní zásah, 16,5 % potřebovalo transport);

Nutno podotknout, že sloužím na stanovišti, které by označila valná část mých kolegů spíše za to klidnější. Zdravotníci sloužící v těsnějším okolí centra metropole nebo na starých městských sídlištích by mi výše uvedenou statistiku mohli závidět, ať už se týká celkového počtu pacientů nebo jejich skladby.

Epilog

Další noční. Vrátil se mi parťák. Řídím. Sleduji jej, jak se baví s pacienty, a těším se z toho, že už nemusím napínat uši k jejich příběhům. A tu najednou zjišťuji, že mě to vlastně mrzí. Mám nepříjemný pocit zlatokopa pozorujícího se založenýma rukama řeku, která mu v peřejích odnáší zrnka zlatého písku. Posuďte sami.

Třicetiletá narkomanka tak nějak mimoděk porodí chlapce na jedné z nejrušnějších pěších zón velkoměsta. Drží jej blaženě v prstech ovázaných špinavým obvazem kvůli flegmóně a brebentí na něj cosi bezzubými ústy. O rok staršího sourozence má v péči její maminka.

Osmdesátiletá matka s nesvéprávným pětačtyřicetiletým synem se vrací na noc z návštěvy vnoučků vlakem až do Mariánských Lázní. Ve velkoměstě přišli o bydlení.

Bezdomovec vyzdvihuje své pracovní zásluhy s tělem dočista zničeným alkoholem v třiačtyřiceti.

Padesátiletá bezdomovkyně dokola vzpomíná na šílenou minulou noc, kterou strávila vsedě na igelitové tašce na chodníku. Vadí ji, že nemá kalhotky a tak nepříjemně páchne močí. Před třemi dny jejího přítele srazilo auto. Zemřel.

Malá čtyřletá Marianne po půlnoci poprvé v životě zvrací. Krev!, děsí se rodiče. To černé v ručníku je ale černé uhlí, které dcerce podali.

Po čtvrté hodině noční zvrací i dvaačtyřicetiletá matka od dětí v rozlehlém panelovém bludišti odlehlého sídliště. Nevolnost, se kterou se před chvílí probudila, ji dočista vyděsila. Ano, nejspíš to souvisí s jejími panickými stavy.

Před šestou ranní si nás zavolá padesátiletý pan Bumbílek do nedalekého nonstop baru. Již přes hodinu tam se svojí invalidní partnerkou odolává verbálním útokům místního štamgasta, až se mu z toho udělá nevolno.

I Petr ze Sídliště si přisadil se svým příběhem. Už výzva nemluví, plive, vzbuzuje zvědavost. V samoobsluze zadrželi policisté opilého muže, který si říká Vasil. Cpal si do úst potraviny. Ne, nebylo to pečivo, ani sladkosti, ani lahůdky. Muž se ládoval mraženými produkty firmy Nowaco, aniž by si dával valnou práci s jejich rozbalováním.

A budou přibývat další příběhy a další. Celých dalších dvacet let budou přibývat. Takových dvacet dva tisíc jich přibude, než po jedné noční odevzdám klíčky od šatní skřínky a projdu průchodem stanoviště naposledy. Důchod, důchod!, bude křičet každý pták v parku naproti. Možná.

V létě se po třiceti šesti letech na záchrance odebral zasloužilý kolega Vilda do důchodu. Fascinovaně jsem hleděl, jak odchází pryč středem dvora, a čekal jsem, kdy to zazní. Hrom nebo fanfára nebo ohlušující potlesk. Nic. Prostě jen prošel s taštičkou v ruce do ulice. Jako tisíckrát před tím jenomže tentokrát naposled.

A smysl toho všeho? Pro mě v naději. V naději, že ti potřební, kterým se dostalo pomoci, získali čas, aby mohli najít podstatu a smysl svého bytí. Podstatu zavalenou produkty průmyslové revoluce a haldou tisíckrát překopaných zaručených hypotéz o původu lidské existence. Smysl, kterého se lze letmo dotknout v melancholickém úžasu nad podzimně zbarvenou třešní schovanou mezi šípky. V nádechu na vrcholku hory, kdy vzduch proletí hrudníkem a obarví okolí radostí. V marnosti, které se dobírá přemýšlivá mysl natahující se časem z minulosti k budoucnu. V přesahu slov, jako je láska, věrnost, odvaha, obětavost. Všude tam někde pulzuje vůně věčnosti a zázraku.

Nevěřím v koloběh života. Nevěřím v konec v hnilobě pod náhrobním kamenem poutajícím k sobě slabou nití stárnoucí mysli pár blednoucích vzpomínek.

„NĚCO nad námi musí být“, říkají někteří a myslí tím jakéhosi všudypřítomného původce života a pořádku dohlížejícího na svět očima přísného matematika. Pokud ale nad námi skutečně je tvořivá matematická Mysl obdařující své dílo schopností přemýšlet, pak musí být i cesta k nalezení smyslu celého jejího díla.

Celou „kulturní“ etapou lidstva provází jen jediná kniha. Fascinuje jazykozpytce svoji neměnností. Bible. Čas na ní nemá zjevně významnější vliv.

Věřím v Boha. Věřím ve věrnost respektive v pravdu. Věřím ve svobodu rozhodnutí. Věřím v milosrdenství a odpuštění. Věřím, že Bůh je láska. Věřím, že v krátkém životním údobí má člověk pochopit a osvědčit se. Má získat zárodek hodnot. Věřím, že Bůh stvořil člověka ke vzájemnému společenství se sebou samým. Zaplatil vlastním životem, aby jeho dílo mělo smysl a vysokou hodnotu. Po mně chce totéž. Abych mu zpět svěřil, co mi sám dal.

Snad mi těchto posledních pár řádek ateisté prominou a neurazí je ani citát z Listu apoštola Pavla, kterým se potěšuji ve zlých obdobích.

Jsem přesvědčen, že ani smrt ani život, ani andělé ani mocnosti, ani přítomnost ani budoucnost, ani moci, ani výšina ani hlubina, ani žádné jiné stvoření nás nebude moci odloučit od Boží lásky, která je v Kristu Ježíši, našem Pánu. Římanům 8:38

Amen.