Ohlédnutí záchranáře z velkoměsta - denní VI/10/22

S Rudou

1. Paní (71) má čtrnáct dní oteklé nohy. Dnes v noci se jí motala hlava. Je to k vzteku. Doposud nevěděla, co je to doktor.

Vracíme se dolů Plzeňskou ulicí. Vystupuje jasně z prvního plánu tohoto ranního obrazu v celé své délce. Pak už jen mlha. Nad ní se tyčí jako raketa startující v oblaku zplodin Městská televizní věž.

2. Než dojedeme k muži (25), který měl vypadnout z tramvaje, dispečink výjezd ruší. Pacient odešel.

3. Malá princezna (2) má covid. Kašle, má horečky.

Doktor na dětském se zlobí. Krčím rameny. Co můžu dělat?

„A co s tím máme dělat my?“ vzteká se.

4. Malá ukrajinská holčička (3) si nacpala do nosu slunečnicové semínko a teď ji v nose tlačí.

Na ORL čekám u okénka recepce na předání. Přede mnou je odbavována cizinka.

„Ja prednóstnije. Mam akutný bolest. Vy prede mnou už dva paciénti. Ja nahrávám všetko, abyste védiely. Ja už hodynu a půl čiékam.“

Sestra vysvětluje, že pořadí pacientů určuje lékař, ale žena se od okénka nehne a dokola jede to svoje. Po pěti dlouhých minutách ve mně bouchnou saze a vyhazuji jí, ať si jde stěžovat někam jinam. Zatímco předávám malou, přichází vrchní sestra oddělení a řeší cizinku umírající na bolest v uchu.

„Paní, věřte mi, že pokud byste skutečně trpěla akutní bolestí, těžko byste byla schopna si stěžovat po celém oddělení a měla chuť si nahrávat mé kolegyně. Při vší úctě Vás nebudeme upřednostňovat před ostatními pacienty, kteří zde čekají stejně dlouho a mají závažnější problémy než vy.“ Tak.

5. Starý muž (77) čeká před domem. Je vysoký. Hranatý obličej s tvrdými rysy. U nohou veliký maskovaný batoh a na hlavě nízkou pletenou čepici vojenského střihu. Kdyby mě chtěl přesvědčit, že svého času kryl při seskoku záda Gabčíkovi s Kubišem, snad bych tomu byl ochotný věřit.

Je bývalý tunelář. Účastnil se celé dvanáctileté výstavby Želivky. Popisuje odstřely, kdy se do prostoru tunelu začal vylévat písek z horních vrstev a nebezpečné spěšné ústupy. Popisuje setkání proti sobě jdoucích part v pětikilometrových úsecích.

„Hochu, to jsme se vždycky strašlivě ožrali!“

Předávám jej na interně s chronickými obtížemi.

…diplomaty vozíme do nemocnice 1, prezidenty do nemocnice 2… určuje pager osud nemocných státníků na návštěvě velkoměsta.

6. Pro těhotnou ženu (37), Afričanku, na počátku třetího trimestru přivolává záchranku manžel. Nejí, tuhle měla bloudit nocí. Chce si nechat vzít jejich dítě, sděluje ve dveřích domu. Trochu se v poslední době hádají. On sám má psychické problémy, ale bojí se teď hlavně o dítě.

Vstupujeme do sklepa přestavěného na byt. Vlhká zatuchlina, zděné klenby a tma. Paní leží v skromné ložnici a nevěřícně zírá na příchozí. Cítí se být zcela v pořádku. Leží, jelikož si chtěla odpočinout od muže, který se s ní stále hádá. Jí. Ráno normálně snídala. Ano, říkala v hněvu, že si nechá dítě vzít, neboť jí manžel osočoval, že dítě, co nosí, není jeho. Dělá z ní „a bitch“. Každopádně jí naše přítomnost není příjemná. Nepotřebuje nás a nevidí důvod se nám ztotožňovat. Ať se ztotožňuje manžel, když nás zavolal. Vcelku jí rozumím.

Muž nás doprovází ke dveřím. Tváří se uraženě. Myslel to přece dobře. Nic mu nevyčítám, ale těžko jejich vzájemné problémy mohu vyřešit.

7. Malá Nela (3) měla dopoledne febrilní křeče. Maminka je zaléčila dle předpisu, neboť už podobné komplikace vysokých teplot v minulosti řešily. Nyní zase horečky narůstají, byť podávají antipyretika v maximálních dávkách. Malou bolí bříško a zvrací.

Pozoruji hubenou ženu. Kmitá po upraveném čistém bytě a připravuje dcerku na cestu. Rychle nakojit mladšího brášku, aby tu babičce neplakal. Ještě vzít to a to. Zvedá holčičku do náruče a nese ji k vozu. Dovolí mi vzít alespoň tašku.

Barevný šátek uvázaný na holé hlavě napovídá, že matka má svých problémů až dost. Fascinuje mě úsměv na její tváři. Fascinuje mě síla mateřské lásky.

Kdybych mluvil jazyky lidskými i andělskými, a lásku bych neměl, jsem jako dunící kov nebo zvučící činel. A kdybych měl proroctví a znal všechna tajemství a měl všechno poznání a kdybych měl veškerou víru, takže bych přemisťoval hory, ale lásku bych neměl, nic nejsem. 1 Kor 13:1