Ohlédnutí záchranáře z velkoměsta - noční XVI/9/22

S Kubou

1. Požár ve sklepě činžovního domu. Když je bezpečno, protahuji se za hasiči dírou v hlavních dveřích jednoho sklepního oddílu.

„Pozor, je tam plno stříkaček,“ varuje jeden z hasičů.

Narkomanka (35) zanedbaného zjevu v prostoru plném hadrů a nepořádku sbírá vkleče své svršky. Rozdělala oheň a nejspíš usnula. Nic nepotřebuje a pokorně se omlouvá: „Všechno uklidím!“

Venku před domem stojí Martin alias AK47. V bezpečnostní helmě vypadá jako Kaliméro. Směju se mu. Přiřítil se s náklaďákem pro přepravu většího počtu raněných přezdívaného pro svoji nezanedbatelnou délku Jezevčík. Omlouvám se mu, že jsem jej včas nezrušil. Zdá se ale, že se rád projel.

2. Na rugbyovém hřišti si tělnatý cizinec utrhl Achillovu šlachu. Leží na břiše a vypadá to, že očekává, že jej zvedneme jeřábem a naložíme do vrtulníku. Překvapeně usedá do sedačky.

Má u nás již jeden záznam. Před několika roky se manifestačně otrávil léky v pokusu odvrátit manželku od rozvodových úmyslů.

3. Malá silnička se klikatí Čáreckým údolím. Vejráme do tmy na kouzelné vily objevující se v modrých záblescích ve starobylých zahradách, na moderní domy zalévající předzahrádky světlem přecezeným rozměrnými žaluziemi, na chatky s malými rozsvícenými okénky.

Ležící osobou, kterou jedeme zachránit, je postarší žena (65). Muž, který nás zastavuje, mávaje baterkou, mi sděluje, že odchází.

„To je můj bratranec,“ volá ke mně žena z dálky. „Pořád mě pronásleduje. Nic nechci!“ Nejistým krokem vstupuje do rezatých vrátek u svého domku, jehož přítomnost odhaluje namodralé světlo televizoru za oknem.

„Jsem se ožrala. No, a co?“ Na rozloučenou pošle svému bratranci ještě pár nadávek.

4. Ženu (56) v bytě bolí záda. Lumbago. Jsou to dva dny, kdy byla u praktika a pak na pohotovosti v NSN (Největší středoevropská nemocnice), ale léky prý nezabírají. Nemůže sedět ani ležet. Nicméně přede mnou v klidu sedí. Nedělá ji ani problém se ohnout a nazout ponožky, když se zklamaně chystá k převozu.

Myslela, že ji pomůžeme na místě „nějakou injekcí“. Jenže takhle to už dobře deset let nefunguje. Než držet Pohotovost, zdálo se velkoměstskému Magistrátu snazší rozvážet občany rovnou po nemocnicích.

„Nemohli byste to nějak zařídit, aby si ji tam aspoň tejden nechali?“ naklání se ke mně tiše partner pacientky s jízlivostí v hlase.

5. Podzemní garáže obchodního domu zejí prázdnotou. Uprostřed mezi sloupy stojí skupinka čtyř černých sudiček nad ležícím mladíkem (26). Dva policisté a dva muži ze security. Ten ležící spokojeně spí růžolící na zádech mezi nimi.

Nelíbí se mu, že jej budím. Vyskakuje na nohy a vulgárně nadává. Ohání se po policistech. Když se za námi zavřou dveře výtahu, ukončují jeho výlevy dobře mířené rány.

„Chci záchranku a všechno zaprotokolovat,“ supí narkoman.

Je závislý od čtrnácti let na pervitinu. Zasahujeme u něj dnes počtvrté. Poprvé se řízl do dlaně o střep talíře. Podruhé jej napadla přítelkyně a udeřila mu hlavou o radiátor. Potřetí byl napaden pepřovým sprejem a pálilo jej v očích.

6. Dlouhodobě dušného pána bolí od večera na hrudi. Šetřil si to až ke třetí hodině noční. Doktor dorazil zároveň s námi. Úsečně rozdílí příkazy.

„Ten nám do toho dnešního panoptika ještě chyběl,“ vrčí ironicky ke svému řidiči. Zdá se, že se doposud také nezastavili.

Domů se vezu s rukama jako v bavlnce. Konečně jsem vytáhl návleky z šuplíku.