Ohlédnutí záchranáře z velkoměsta - noční XII/9/22

S Kubou

Motorka je radost. Přehlédnu stojící kolonu víkendových cestovatelů na příjezdu do města jako otravný dým.

Přijíždím do práce utahaný. Nanosil a namíchal jsem v kýblu za odpoledne, počítám, takových 150 kg betonu.

1. Odpočívat se nebude. Na druhém břehu otevírají hasiči byt. Paní upadla z postele a narazila se.

Do dveří se dobývá podmračený chlap s krátkým čírem na temeni. Krkem by mu prošla vykrmená husa. Jak dělaný do nějakého filmu se středověkou tematikou – např. Postrach Vikingů. Každopádně dveře otevřel natotata.

Devadesátiletá paní leží vedle postele s naraženými hýžděmi. Sjela z lůžka, na němž tráví zbývající roky života. Dochází pečovatelka, členové rodiny. Jinak je odkázána na nerezový stolek vedle hlavy s telefonem a nápoji. Nedoslýchavá až běda, dohovor obtížný. Chce zůstat doma. Rovnáme lůžko, hledáme mikinu, naléváme čaj, upravujeme močový katetr, přibližujeme telefon, dáváme nabíjet sluchátka…

„Ale takhle ne, pánové, musí svítit to červené světýlko!“

Na zdech jsou zavěšeny nevelké barevné grafiky jemně melancholických témat. Rozmístěné jsou trochu nahodile. Paní je akademická malířka, čtu z občanky.

Doma si vzpomenu a prohlížím si v internetových galeriích práce paní malířky. Snad tam v tom skromném pokojíčku s velikou postelí nahlíží malými obrázky do svého světa plného barev. Usměvavě vážné obtloustlé stromy s několika lístky obletují buclaté kapky ptáčků s naivními pohledy. Červená jablíčka se koulí do všech směrů, aby zapadla do uzavřených oblých kaluží krajin lemovaných klasy s květy modrými jako len.

2. Mladík (18) si dal pizzu s krevetami a je červený v obličeji.

3. Nedaleko hradu v roztomilé hospůdce to slečna (36) přehnala s alkoholem (2,6 ‰). Nezvládla tři schůdky, co vedou z hospůdky, a natloukla si. Je v tom dokonale iracionálním stavu, kdy rozum je zcela pohlcen emocemi. Prudké propady z krátkých epizod bujaré veselosti k pláči. Chodit nemůže, pletou se jí nohy. Trvá to, než je ochotná se za pomoci své kamarádky přesunout do auta. Nikam nechce, musí přeci vyvenčit psy. Nerada se smiřuje s převozem do nemocnice a vzteká se na svoji kamarádku, že volala 155.

„Ani jsem si nezašukala!“ zavyje ublíženě a potáhne nosem, když jí parťák ošetřuje rozbitou hlavu. Kamarádka vykulí oči, pak se chytá za hlavu a směje se.

4. Mladík (21) se má dusit před nádražní budovou. Potácí se k vozu přidržován ochotnými kolemjdoucími, kteří mají ve tvářích starostlivý výraz.

Projev muže nepostrádá hysterické prvky. Hyperventiluje. Pátrám po příčinách. Léčí se s depresemi a úzkostmi. Před třemi roky měl příležitost po dvou letech hovořit telefonicky s matkou. Po jejím sdělení, že by bývalo lepší, kdyby se byl vůbec nenarodil, se psychicky zhroutil a byl hospitalizován v léčebně.

Dnes popil s kamarády (0,4 ‰ alkoholu). Cestou k nádraží jej měla pronásledovat „tlupa cikánů“, které se snažil utéct. Kolemjdoucí nikoho neviděli.

„Vidíte toho chlapa v růžových keckách?“ ukazuje nenápadně na halasného opilce, kterého naše přítomnost vůbec nezajímá. Mladík na mě důležitě mrká. Asi mi chce naznačit, že je to jeden z jeho pronásledovatelů.

5. V bytě volá žena záchranku ke svému muži (35). Opil se a pořezal se o střepy talíře. Jsou cizinci. Hovoří rusky. Vzájemně se pokoušíme domluvit anglicky, ale já evidentně nejsem v tuto noční hodinu příliš ve formě. Muž nás vodí po bytě a s užaslým výrazem ukazuje, kde všude zašpinil podlahu krví.

„Krov, krov! Zděs y zděs,“ fascinovaně přehlíží své ztráty. Zvyšuji hlas, jelikož se mi exkurzi nedaří zastavit a chci mu zavázat dlaň. Navrhuji paní, aby si manžela vyzvedla na chirurgii, neboť v jiném případě skončí na záchytce a bude platit. Nešťastně špitá, že nemají peníze. Nemůže jej vyzvednout, za dveřmi jí spí bejbátko.

6. Je hodina po půlnoci. Před vysokým panelovým domem se opírá o plůtek stará žena (80). Bledý obličej podivně září do tmy ztichlého sídliště. Moc nemluví, nemá sílu. Tlak na hrudi, na EKG nejasné změny. Trvá to už od dopoledne. Celý den seděla ve volební komisi. Nechali ji odejít teprve před dvěma hodinami, až když měli spočtené hlasy.

V nemocnici končí na koronárce.

7. Policista v civilu se dostal do potyčky s dvěma opilci. Sám je pod vlivem. Na útěku si způsobil výron obou kotníků. Snažil se dopajdat do špitálu po vlastní ose, ale když se mu připletla do cesty zasahující policejní hlídka, požádal ji o pomoc.

Nechce napadení hlásit.

„Stejně je nikdo nenajde.“

Jeho kolegové zatím přivádějí k vozu dalšího napadeného. Chvíli mi trvá, než pochopím, že jeho příběh s prvním napadeným nijak nesouvisí. Muž, snad z Ukrajiny, má zlomený nos a jeho obličej vůbec vypadá, že se střetl s parním válcem.

„Rodinná záležitost,“ odmítá naši pomoc a odchází pryč.

Parťák ráno chvíli dospával na stanovišti. Pak se přesunul do Běhovic, kde se pokusil trhnout svůj osobní rekord v běhu na deset kilometrů. Do cíle dobíhá ve chvíli, kdy se já natahuju k hodinám, abych se podíval, jak dlouho jsem po noční spal.