Ohlédnutí záchranáře z velkoměsta - noční XII/8/22

S Kubou

1. Venku leje, až se kapky odráží ke kolenům. Za pumpou u hlavního tahu z Velkoměsta se na zemi choulí k zemi malý špinavý bezdomovec (55). Budím ho. Vypadá, jakoby jej na Barrandově maskovali do nějaké strašidelné pohádky. Něco otráveně mručí. Ukazuje papírek s jakousi adresou. Ukazuji posunky směr a na prstech počítám tramvajové zastávky. Mizí v parku.

2. Velký pupkatý Ukrajinec (45) nezvládl pod vlivem alkoholu eskalátory do samoobsluhy a ty mu za trest namalovaly na obličeji a ruce červené rovnoběžné linky.

„Nemusím!“ zlobí se, když mu předkládám alkoholový tester.

3. Mladík (25) šel do nákupního centra pro stolní hru. Měl schůzku s kamarády, chtěli posedět. Záchvat křečí jej přepadl docela nečekaně. Prodavač se k němu sklání, snaží se mu pomoci. Když kluk otevře oči a uvidí prodavače, rozzuří se a snaží se jej pokousat. Teď stojí pomočený mezi čtyřmi obrněnými policisty a krčí rameny.

„Co? Já jsem v pohodě. Co? No, narodil jsem se… dvě stě šest. Co? Nejsem pomočenej, vždyť pršelo.“

Až v autě mu začíná docházet, že měl problém. Noha přes nohu má signalizovat pohodu, jenže v očích se začínají objevovat otazníky. Až na úzkosti je přece zdráv.

Je podivně oblečený. Sportovní bunda z devadesátek, kšiltovka a z pod ní do všech stran dlouhé zrzavé vlasy alla Kelly Family. Kalhoty k saku na dlouhých nohách sahají jen někam nad kotníky a na ruce staré dobré digitálky. Je to zběsilé, ale má to vcelku šmrnc. Když jej ale na příjem přijdou vyhledat jeho kamarádi, vidím, že se šílenost ve stylu oblékání dá posunout ještě mnohem mnohem dál. Těžko rozlišit, kdo je muž a kdo žena.

Jíra z Jižního stanoviště běží za kluky ze Sídliště, co debatují mezi sanitkami, a táhne je, aby se na skupinku podívali.

„Vidíš? Vidíš konečně? A pak že kolem vás žádný úchylové nejsou! To se nesmíš schovávat za sanitou a musíš otevřít oči.“

4. Přízemí činžáku ve staré části Čtvrti hodinu po půlnoci. Vysoký strop a úzká chodba se zapomenutým smaltovaným umyvadlem. U stropu poblikává osamoceně slabounká žárovka. Tak už snad aby tu jen dlouze zahoukala sova.

V protáhlém bytě s místnostmi širokými na rozpažení drmolí cosi starý muž a ukazuje na dívku sedící na pohovce s koleny přitaženými zimomřivě pod bradu. Chce se zabít, úzkosti, pobyt na psychiatrii… Holka (30) sedí, jen smutně kouká.

Je Ruska, ale mluví dobře česky.

„Máte rád procházky přírodou?“ překvapí mě cestou do špitálu jedinou otázkou. Ano, se psem.

Pláče, už se prý do přírody nikdy nepodívá.

5. Nepočkal na kumpány a vyrazil z hospody k domovu hodinu před nimi. Měl už dost. Když se ostatní v pět ráno vlečou vzhůru k zimnímu stadionu, s hrůzou jej spatří viset na šňůrce klíčenky zachycené za trn nízkého železného plůtku před jedním z domovních vchodů.

Mohutný policista jej statečně masíruje a defibrilátor jej kovovým hlasem povzbuzuje k činnosti. Doktorka to zastaví. Srdce stojí a na kůži se objevují posmrtné skvrny.

Popelářský vůz u vedlejšího vchodu s rachtáním oznamuje, že noc už končí. Banda policistů a my. Vartujeme nad nebožtíkem. Bylo mu prý třicet pět. Déšť nám stéká po tvářích místo slz. Jen ten jediný z kumpánů, co zůstal, cítí na jazyku sůl.