Ohlédnutí záchranáře z velkoměsta - noční X/8/22

S Rudou

Tak se parťák dlouho neohřál. Ošetřuje chorého potomka a já jsem na noční s řidičem, který je čtvrtým rokem v důchodu. Kolega, co odchází domů, se na mě škodolibě šklebí. Když se Ruda nedívá, významně na mě pomrkává: „Prej je strašně rychlej…“

Mám Rudu rád. Vydržel chodit do práce i přes zdravotní obtíže, který by jiný neustál. Vždycky vzorně upravený, nedal nikomu šanci poznat, jaké má starosti. Pravda, možná není v myšlení ani v řízení nejrychlejší, má ale takový ten zdravý sedlácký rozum a pár dobrých morálních zásad, které už se nenosí.

Když jsem se ale dozvěděl, že budu mít s Rudou páteční noční, přeci jen jsem radost neměl. Jsem svým dobrým parťákem trochu rozmazlený. Tentokrát budu muset navigovat. Když budu váhat s umístěním pacienta, Ruda mi neporadí, a jestli budou problémy s opilcem, bude to taky na mně.

Ani Rudovi se příliš na naše stanoviště nechtělo, ale když se dozvěděl, že to bude služba se mnou, prý se mu trochu ulevilo. Pýřím se.

V poslední době musel řešit pomluvy od kolegů, kteří v podniku nestrávili ani čtvrtinu doby, co on.

„Ty mladý dneska. Darmo mluvit,“ dodává mávnutím ruky.

1. Hned z kraje směny výzva Otevírání bytu. Scházíme se na adrese společně s hasiči a policií. Nevím, jak to hasiči dělají, ale vždycky jsou na místě první.

Za oknem terasy leží na zemi nahá žena (55). Něco mumlá, ale na výzvy k otevření dveří nereaguje. Tak se hasiči dostávají dovnitř násilím. Jsou šikovní, nevidím na dveřích žádné následky.

Ve druhém patře bohatě zařízeného bytu leží na břiše pod dekou pomočená padesátiletá cizinka. Peer od hasičů do ní něco anglicky melduje, ale její odpovědi jsou zjevně mimo mísu. Čekám zdvořile, co spolu vymyslí, a rozhlížím se z terasy po okolních střechách. Když už je to ale i na ostatní dlouhé a peer zklamaně připouští, že s ženou není žádná řeč, volíme razantnější postup. Balíme zmatenou ženu do přikrývky a směřujeme se do auta.

Na místě se ocitají i známí pacientky, takže se pacientku postupně daří ztotožnit. Je to Indka. Snad má mít nějaké psychiatrické onemocnění.

Z chování ženy, ze způsobu její setřelé řeči, z malátných bezcílných pohybů usuzuji na předávkování léčivy, snad sedativy. Než vyndáme z auta nosítka, žena se rozhodne na ulici odkrýt. Znovu ji zakrývám, ale zlobí se a znovu se rozhaluje. Spěcháme s ní dovnitř.

V autě se uklidňuje. Nechá se i změřit a ošetřit. Mate mě, že jsme v bytě nic nenašli. Žádná prázdná plata. Dokumentaci vyplním až v nemocnici, nerad bych zase řešil vytrženou kanylu.

„Relax, relax,“ pokouším svoje dovednosti v anglickém jazyce, když se pacientka stává neklidnou. Odpovídá blekotavě: „My husband, my husband is so bad!“ Shrnuje si prameny vlasů do obličeje a choulí se do deky.

2. Zasahujeme na odlehlém sídlišti. Navádím Rudu, cítí se v těchto oblastech nejistý. Venku leje.

Před domem čeká cizinec. Má ruský přízvuk, a tak jej typuji na Ukrajince. Vede nás ke dveřím domu. Jeho paní (60) uklouzla a způsobila si něco s kotníkem. Před dveřmi se zarazí a nervózně šátrá po kapsách. Zabouchl si klíče.  Zvoní na sousedy a ti přichází otevřít domovní dveře. Dveře do jeho bytu ovšem už otevřít nemohou. Muž se pokorně na něco ptá a je vpuštěn k sousedům. Vidíme jej mizet se štaflemi na balkoně. Uklidňuje mě, že jsme v přízemí. Za chvíli nám otevírá byt zevnitř.

Paní sedí na podlaze uprostřed obýváku, opírá se o pohovku. Nohu má v kotníku vykloubenou. Cítím alkohol. Podle manžela ale „prakticky“ nepila.

Bojujeme s nosítky. Dvakrát se zády mokrými od deště se pokoušíme zasunout nosítka s pacientem do vozu. Pokaždé přetlačíme vodítka přes kolejnice a nosítka vyjedou z dráhy. Přibíhá Vietnamec z blízké prodejny. Spolu s manželem pacientky se všichni mohutně opírají o nosítka v domnění, že co nejde silou, musí jít ještě větší silou. Než se mi podaří je s díky od nosítek odehnat, už jsem slušně promočený. Uvolňuji zapadlý zámek. Konečně se daří.

Zajímá mě množství alkoholu a vytahuji tester. Způsob, kterým pacientka naivně předstírá, že do trubičky dýchnout prostě nejde, je mi velmi nesympatický. Pilo se evidentně prakticky docela dost.

Rovnáme v tahu nohu do vakuové matrace a směřujeme se na traumatologii. Než vyrazíme, pokusí se manžel pacientky několikrát obsadit v kabině místo spolujezdce.

„Verboten!“ vyjadřuje Ruda rozhodný nesouhlas s podobnými pokusy.

Paní cestou zamyšleně hledí před sebe. Chmuří se nad blízkou budoucností. Ani nehlesne do chvíle, kdy se jí ptám, co noha. Krátce zoufale zanaříká nad bolestí v poraněné končetině, než se její opilá mysl zaměří opět jinam.

Vyplňuji dokumentaci. Mýlil jsem se. Nejsou to Ukrajinci ale Rusové.

3. Odvážíme chlapa v produktivním věku z bytu jeho neteře. Přivezla si ho dnes nemocnice na Chmelničkách, kde jej léčili s alkoholickou jaterní cirhózou. Je zmatený a neklidný. Nadává příbuzným, které nepoznává. Nejí, nepije.

„Protože je tráva zelená,“ utře mě překvapivě, když pátrám dotazem po jeho zdravotním stavu. Cestou usíná a tiše volá: „Sestři, sestři…!“ Asi už je v duchu v nemocnici. Pak se rozpláče.

„Kdyby tak ještě žili moji rodiče!“

Přivážíme jej zpět na internu, z níž byl propuštěn.

„Kam jej dáme?!“ lomí rukama doktorka nad plným stavem.

Sedíme s Rudou u stolu na stanovišti a povídáme si. Jako malý žil u prarodičů na horách. Byly tam dlouhé zimy. Miloval rána, kdy jezdil do školy šupem z kopce čtyři kilometry na lyžích. Děda na něj pak při cestě zpátky čekával u autobusu s koníkem a saněmi. Ruda se dívá zasněný ke stropu. Pejsek Eminka, kozy, slepice, koníci… Bývávaly i dva metry sněhu.

Garsonka na kraji Velkoměsta, kde bydlí, je směrována na jih. Je tam pořád vedro. Nesnáší vedro, má rád zimu. Nemůže větrat, když je pryč. Je to zvýšené přízemí, někdo by mu tam vlezl. Má větrák. Někdy usne – Ruda nakloní hlavu a tak dlouho předvádí, jak spí, až se bojím, že doopravdy usnul – ale je mu pak takové vedro, že musí jít a větrák na sebe pustit.

Ptám se, jestli mu to vláčení po Praze se sanitou ještě stojí v důchodu za to. O peníze mu snad ani nejde, i když jsou fajn. Spíš si ale neumí představit, co by si pak počal s časem. Když má volno, jde se občas kousek projít čtvrtí. Nemá žádného koníčka. Ani známé.

4. Jedeme opět přes řeku na druhou stranu města. Tady to Ruda zná jako své boty a s přehledem kotvíme brzy na místě.

Agresivní Islanďan (30) obtěžuje kamarády ve společně pronajatém bytě do takové míry, že se rozhodli přivolat pomoc. Jeden z nich stojí bos před domem a překvapeně sleduje náš příjezd. Volali policii, vysvětluje anglicky. Dovolávám si přes dispečink hlídku. Než dorazí, přichází kolébavou chůzí zlobivý muž k autu. Je do půl pasu svlečený, opilý a excitovaný. Ukazuje mi šrámy na ruce. Odřel se, když vystupoval z taxíku, směje se spokojeně. To je všechno. Nic to není, chce jít zpátky do bytu. Podívám se ven ze dveří sanity. Kamarádi zamítavě vrtí hlavou.

Mezitím přijíždí hlídka. Doprovodí nás tedy do nemocnice. Záchytka je plná. Původně jsem chtěl předávat v Obecné, ale Ruda mě odváží do Chmelniček.