Ohlédnutí záchranáře z velkoměsta - noční VII/8/22

S Filipem

Když se potácím ráno bytem ke koupelně, je ještě tma. Za chvíli to sekám na mašině kolem Zbraslavického zámku. V trávě zámeckého sadu se válí mlha. Přijde mi, že i motor se ozývá drobet zimomřivě, a mně nepříjemně fouká pod bradu. Když z motorky v práci ztuhle slézám, má takovou tu podzimně benzínovou vůni. Nad průjezdem do dvora se nafukuje průsvitný měsíc jako Lewisovi duchové z šedého města. Noční posádka je ještě vyjetá. Piju kafe. Doktorka se svým řidičem před otevřenými dveřmi probírá typy konzervačních látek v café macchiato. Trochu těžké téma v tuhle hodinu. Spal bych.

1. Prodavačka (45) v obchodním domě čtrnáct dní po covidu stále kašle, má pocit dušnosti a druhý den ji obtěžuje závrať. Bez zadýchání schází schody, odmítá podporu.

„Já jsem nechtěla volat,“ neodpustí si ani ona větu, se kterou do sanity vstupuje nemalá část klientů.

„V pořádku,“ mručím a myslím si své.

Pátrám po hlavních obtížích, abych nasměroval paní na patřičné oddělení.

„No, ta dušnost a kašel…“

V záznamu z minulého zásahu má již problémy s vertigem spojené s bolestmi v oblasti krční páteře. Ptám se, jestli i nyní se závrať váže na pohyb hlavy, a dozvídám se, že nikoliv.

Na interně je všechno jinak. Závrať je to, co paní obtěžuje nejvíc. Především, když pohne hlavou. Dušná se vlastně ani moc necítí. Připadám si jako pitomec a tázavě se na paní dívám. Co jsem provedla?, hledí na mě s nevinným výrazem. Doktor se chápavě usmívá a posílá mě s krátkou poznámkou v parere na neurologii.

2. Nákup v Albertu ukončuji s vrnícím pagerem na pásku. Směřujeme se k činžovnímu domu, ve kterém jsem byl opakovaně. Ať mi nikdo neříká, že neexistují prokletá místa.

Před domem nás čeká šedesátiletý muž.

„Vzala si nějaké léky…“ přešlapuje rozpačitě.

Když vstoupíme do bytu, spatříme na posteli ležet rozměrnou paní (70), oblečenou do černých svátečních šatů. Má vzdorovitě sevřená ústa. Muž mi podává ze stolu list kostkovaného papíru se stručným oznámením: Dobrovolně odcházím ze života.

Množství a druh léčiv, jež paní spolykala, mě silně znervózní. Rezolutně paní zbavuji naděje, že bychom ji snad ponechali doma. Sedá si zesláble do  schodolezu a rozpláče se. Naměřené hodnoty vitálních funkcí mě trochu uklidní, odkloním se od úmyslu přivolat lékaře, ale nechám náš příjezd avizovat dispečinkem. Pátrám po náhodě, která přivedla k paní příbuzného, který nás zavolal.

„Nechtěla jsem, aby mě tam našli shnilou,“ vysvětluje nešťastnice důvod zinscenované schůzky sotva artikulujíc.

To, co se mně na sebevraždě jeví opravdu patologické, není snad ani rozpor mezi sebevražedným rozhodnutím a předpokladem existence pudu k zachování života. Spíš je to přehlížení absence sebemenší jistoty, že si dobrovolným odchodem ze života jedinec jakkoliv pomůže.

Ptám se paní s laskavou nadsázkou, jestli to má na druhé straně dobře domluvené, ale odpovídá zahleděně do svých stesků a dotazu pořádně nerozumí.

3. Ocitám se na velmi zvláštním místě. Mnohokrát tudy projíždím, ale pár stromů v záhybu mírného kopce mi tuto kouzelnou budovu úspěšně zakrývalo. Zemědělská usedlost v novorokokovém hávu z konce 17. století píší na ceduli. Je rozložená široce do svahu a propojená schodišti pod širokými okraji střech. Další tvář naší čtvrti, žasnu. V nejzapadlejším koutě usedlosti s dvorkem postrádajícím už léta potřebnou péči žije starý pár. Muž je onkologicky nemocný. Zeslábl natolik, že už není schopen dojít si ani na záchod. Hubené tělíčko s nezdravě se klenoucím břichem plným vody a nohy oteklé tak, že se sotva vejdou do rozevřených papučí. Drkotá na schodolezu dolů po klikatých schodech. Nahoře pár metrů nad ním stojí jeho paní v bílé noční košili s rukou ustrnulou v pozdravu.

„Ahoj, táto…!“ rezonuje podivně hluše schodištěm se zvláštní naléhavostí. Muž pozdrav neslyší. V očích ženy tuším slzy.

Předávám jej lakonicky souslovím „onko – slabost“. Kolik strasti se vejde do dvou slov. Sestra v triážním okénku ani nezvedne hlavu a zavede pacienta do systému počítače.

4. Z rodinného domku kousek nad NSN (Největší středoevropská nemocnice) odvážím staršího pána (75), kterému se po jídle udělalo slabo. Naměřil si nižší tlak. Při příjezdu se již cítí dobře, tlak je v pořádku, ale přeci jen by snad možná raději, kdyby jej někdo v nemocnici prohlédl.

„Co, mámo?“ kouká tázavě na svou ženu.

„Jen se nech, táto, zkontrolovat,“ doporučuje mu manželka starostlivě.

Během cesty do nemocnice mi vypráví, jak byl resuscitován během operačního zákroku.

„A věříte mi, že jsem byl v tom tunelu? A na konci bylo opravdu to světlo, jak popisují. Takové oranžové, strašně příjemné. Ten tunel byl spíš šedivý než černý a já letěl k tomu světlu. No, nedoletěl jsem. Probudil jsem se a byl jsem pěkně naštvaný,“ směje se.

5. Pokřivený starší muž (65) s mozkovou obrnou se třese tak, že není schopen se napít, aniž by se celý polil. K autu se vleče s rollerem. Před rokem ještě řídil auto, měl krásný japonský hatchback, vzpomíná. Teď by si pořídil něco malého německého. Jednu značku už má vyhlédnutou.

Nedaří se mu vytáhnout občanku z pouzdra. Třesou se mu strašlivě ruce a záškuby hlavy mu nedovolí na problém zaměřit pohled. Marné pokusy plaší automobilový sen.

Během transportu mi dává k uchu telefonující dceru. Dcera se zajímá, jestli si otce v nemocnici nechají. Radím zavolat za dvě hodiny na příjmové oddělení, kam otce předáme.

„Já se tak nesnáším,“ utrousí muž, když vystupuje v nemocnici z vozu. „Všechny jenom obtěžuju.“

Když s ním dorazím na příjem, vedoucí sestra do telefonu komusi opakovaně vysvětluje: „Ale já Vám to opravdu nemůžu říct, vždyť tu tatínek ještě ani není… Poslouchejte, já nevím, jestli jej lékař bude hospitalizovat… Zavolejte prosím za dvě hodiny… Prosím Vás, já nemám na takovéto hovory čas. Zavolejte si za dvě hodiny,“ pokládá sluchátko, ve kterém se stále ozývá ženský hlas. Vedoucí se ke mně otočí a stručně vysvětluje: „Dcera toho pána, co jsi přivezl. Má eminentní zájem, aby tu zůstal,“ odvrací se k počítači a rychle dohání zdržení způsobené telefonátem.

6. S doktorkou řešíme na jednom z pražských sídlišť starého dušného Roma (75). Je podivné, že léčba pacientův stav nijak podstatně nelepší. Nejlépe funguje, když odvedu pozornost od jeho zdravotního stavu. Zaujal mě kompletním vybavením reklamních předmětů od místního pivovaru , tak se ptám, kde pracoval. Byl ale vojákem z povolání.

Na příjmu v nemocnici mají všichni hodně kyselý úsměv.

„Klempár! Už zase…!“ Ukazuje se, že tohoto pacienta tu mají několikrát týdně. Když projíždíme příjmovým oddělením, vypadá pacient opět na umření. Zapluji s ním dle pokynů na box číslo sedm.

„Tady jsem ještě nebyl!“ rozzáří se pan Klempár širokým úsměvem a rozhlíží se po boxu. Výraz sanitáře, který mu pomáhá z nosítek na postel, je výmluvný: „Jinak jsi už byl ale všude…“

Zpětně se dívám do našeho systému a shledávám, že pan Klempár byl vezen Velkoměstskou záchrannou službou padesátkrát. Více výjezdů systém nezobrazí. Podle četnosti zásahů (cca jeden za dva dny) se dá očekávat, že pan Klempár by mohl atakovat i trojmístná čísla.