Ohlédnutí záchranáře z velkoměsta - noční IX/9/2022

S Kubou

1. Na Kampě pozval podnikatel (29) ze Slovenska své rodiče do restaurace. Náhle se chytá za hrudník, pokládá se na stůl a třese se. Už se mu to stalo několikrát. Dle doktorů je na vině stres, panika, úzkost. Dnes je scénář stejný.

2. Slovenská maminka (35) špatně došlápla na schod a natloukla si pánev.

3. Burčák je sladký jako limonáda. V kalu na dně ale čekej závrať. Muž (51) v rodinném domku již ví. Před chvílí si spletl, kde je dole a kde na hoře, a hlavou se pokusil rozevřít žebra radiátoru. Jeho stará maminka stojí před vilkou, opírá se o sloupek vrátek a ustaraně hledí k rozsvícené sanitě.

„Běžte se schovat, paní,“ chlácholím od volantu tu nešťastnou přihrbenou postavu napůl zahalenou do tmy.

4. Císařský ostrov má být oázou klidu. Ožívá přeci jen při veslařských závodech!, vrčím pro sebe. Parkuji sanitu před restaurací vyvrhující kolem sebe modré a zlaté odlesky v bojovém rytmu amazonských šamanů.

„Nie je zvyknutý, nejprv všetky pusinkoval, pak si sedol a pochcal sa,“ vysvětluje kolegyně opilého Inda (40), který se kácí pozvracený ze židle na místních záchodcích.

Na příjmu se jej snaží personál přimět k tomu, aby dýchnul do alkotesteru. Každý zkouší své jazykové dovednosti a finty, leč marně.

„Inhale and exhale,“ přichází jako poslední mladý lékař se svým pokynem. Místo výdechu do trubičky však Ind reaguje ošklivě nebezpečným říhnutím z hloubi svého rozhoupaného žaludku. Kolem lůžka se v tu ránu tvoří uctivý prostor.

Zkoušíme si na stanovišti na chvíli lehnout. Venku za oknem se kdosi pokouší vyzvracet.

5. Půl jedné. Sady před Hlavním nádražím jsou plné pohádkových duchů. Plíží se mezi stromy, krouží kolem laviček. Někteří se hrbí u zídek přikrytí svými pláštíky. Hleďme, tuhle ten má zimní vojenskou čepici. Policisty i ochranku nechávají zcela v klidu.

„Bezdomovci, Ukrajinci,“ krčí rameny člen security, aniž by mi vysvětlil původ těch společných přikrývek.

Vezeme muže (26), který dostal pěstí do obličeje. Ani on se dnes nevyhýbal alkoholu. Jeho komoční mozek ze sebe dokola vytřásá sdělení, že byl před týdnem propuštěn z vězení.

Před pavilonem chirurgie mi klepe na okno kabiny nervózní muž (25).

„Pohotovost?“ vysype na mě s anglickým přízvukem. Dám si záležet na pozdravu, abych jej zahanbil, a pak se ptám, co potřebuje.

Pozdraví a pak netrpělivě opakuje: „Ambulance pohotovost?“

„Co máte za problém?“ pátrám, abych jej mohl nasměrovat.

„To já ržeknu až doktor,“ stírá mě.

Krčím rameny. To zas bude veselý příběh tenisového míčku v řitním otvoru, předávkování viagrou nebo tak něco, myslím si.

„Tady jste na chirurgii,“ ukazuju vstup na ambulanci. Muž zaváhá.

„Já měl kliště, teď teplota tržicet sedm osm.“

Posílám jej přes ulici na internu. Je půl druhé v noci.

6. Doposud jsem měl to štěstí, že jsem nemusel sestupovat do sklepních prostor nedalekého tanečního klubu. Dnes je tomu jinak. Nahoru se vleču po úzkých železných schodech. Pacient není břemeno, tane mi na mysli poučka. Tělnatá slečna (18), kterou se snažíme dostat k autu, je ale těžká jak rtuť. Její hysterická partnerka řve na celé kolo. Brání vlastnímtělem pacientku před okolím a visí na ní, když se snažím vymanévrovat sedačku na miniaturních podestách.

S ubývajícími silami se mi vkrádá obava, že jestli se zaseknu v půli schodiště, už se z klubu nikdo nedostane. Kupodivu mě nenapadne, že bych sedačku pustil, sedl do auta a ujel. Asi je mi líto parťáka. Na věky by už zůstal v tom sklepě s lacinými barevnými světly a ulepenou podlahou. Jistě by netrvalo dlouho a i on by získal ten podivný výraz zvířecí lhostejnosti, kterým blikají v divokém rytmu tváře kolem.

„Zbiju tě!“ pomrkává něžně potetovaná mužena na svoji lásku ode dveří ambulantního prostoru, když se konečně zorientuje po prodělaném epileptickém záchvatu. Pacientka ji v odpověď mává předlouhými řasami, až jí vír zvedá lem džísky na obřích ňadrech.

Opouštíme s úlevou tuto lesbickou party. Pacientka podepsala reverz – má panickou hrůzu z nemocnice.

7. Hlas dispečerky se od začátku směny snaží rozdávat práci s profesionální laskavostí. Nyní již je i v jejím hlase znát pořádná porce únavy. Pád, nemůže pohnout nohou.

Slovutní měšťané Starého města se v hrobech obrací. V jejich křivolakých kamenných uličkách kouzelných názvů se prohání tlupy povykujících opilců třísnících jejich domy močí.

„Mně už je skoro dvacet!“ řehtá se opilý mladík belhající se náměstíčkem k sanitě. Padl z elektrické koloběžky. Je prý zdráv. Jen se léčí „s hlavou“ – deprese, úzkosti. Obrací se se smíchem na kamaráda, aby mu našel ponožku.

„Máte ji v ruce,“ radím. Ví, ale chce tu druhou.

„Tu máte na noze,“ upozorňuji. Ví, ale chce tu druhou.

Za městem svítá. Váhám, jestli ty světlé potrhané pruhy jsou mraky, do kterých se již zlehka opírá slunce, anebo průrvy v zatažené obloze. Vážně se těším domů.