Ohlédnutí záchranáře z velkoměsta - noční I/8/22

S Kubou

1. Narkoman (35) dělá v ulici rozruch. Skáče mezi auta. Je neklidný a agresivní. Putujeme s doprovodem policistů z jednoho oddělení na druhé. O pacienta tohoto druhu, světe div se, není velký zájem.

2. Slečně (25) se na cestě do divadla dělá nevolno. Přes den měla třikrát řidší stolici a cítí se slabá. S přítelem mají na kraji města vůz, ale než se vrátí domů, přeci jen by byla radši, kdyby ji vyšetřil lékař.

3. V ulici kousek od řeky v luxusním podkrovním bytě přebývá ukrajinská rodina. Starého muže (85) neunesly nohy, upadl a rozbil zrcadlo. Do nemocnice jej chystá dcera. Já ovšem, zatímco pacienta přidržuji nad mísou, kde mu je utírán zadek, sleduji jeho vnučku a mrzím se na sebe, že se tak neatraktivně potím. Vysoká blondýna v červených přiléhavých šatech s milým úsměvem sem pravděpodobně vystoupila přímo z lesklých stránek módního časopisu.

4. Domov důchodců v Jinonické ulici. Je hodina po půlnoci. Nikdo nic neviděl, neví se vlastně, co se přihodilo. Klientku bolí koleno. Raději na vyšetření…

„Nechci noční košili. Podejte mi kalhoty. Tyhle ne, tamty. V papučích nepojedu. Ne, ty druhé boty. Kde je kočka?“ S údivem sleduji trpělivost ukrajinské sestřičky, se kterou plní všechna přání tvrdohlavé staré dámy. Jen s tím převozem kdyby počkala do rána, nic by se, myslím, nestalo.

5. Paní (75) s astmatickým záchvatem. Řešíme společně s doktorem.

Jsou tři hodiny v noci a na příjmu v Motole se sešla snad čtyři auta. Kolega Petr je v tuto dobu nezvykle čilý a vypráví, jakou mu osud zase přichystal zákeřnost.

„Chceme pacienta zdvihnout na nosítka, ne? Jsme tam čtyři záchranáři, tak si každý stoupne k jedný končetině. A zrovna u mě chlapovi chybí noha!“ Přidřepává a předvádí s předstíranou bezmocí, jak se marně snažil kolegům pomoci s transportem beznohého muže.

6. Před šestou ještě jeden výjezd do přesčasu. Mladý muž (20) atletických proporcí se včera vrátil domů k rodičům z výletu s kamarády. Bolí jej v krku a má horečku. Rodiče mají strhané rysy. Celou noc nespali. Maminka popisuje, jak syna balila do mokrých prostěradel, jak dávkovala léky. Otec chmuří tvář, starost o syna mu dělá vrásky. Připadám si jak v nějakém absurdním filmu.

Rozhlížím se po bytě. Stojím v rohu vedle širokých poliček plných fotografií syna a suvenýrů připomínajících mimořádné okamžiky v jeho dosavadním vývoji. Něco jako Kout Slávy. Oltář.

Vleču se sedačkou napřed ze schodů k autu. Slyším dusot a ohlédnu se. Kluk běží ze schodů dolů a bere je snad po dvou. Musím přidat, aby na mě u auta nemusel čekat.