Ohlédnutí záchranáře z velkoměsta - denní XV/9/22

S Kubou

1. „Joj! Joj!“ žaluje na osud stará romská žena ze Slovenska. Bolí ji na hrudi a špatně se dýchá. Svážím ji ze schodů, jejichž hnilobu zakrývá linoleum. Boří se mi do nich nohy. Snad ještě vydrží naši návštěvu.

„Tašky!“ hledá stále pohledem omšelá igelitová zavazadla neklidná pacientka. Nejspíš má ve starých papučích a opraném županu nejasné barvy zašité životní úspory.

Průchodem do vstupní haly nemocnice se nedá projít. Pach hnijících nohou. Hledám, kde majitele těchto nohou zahlédnu, ale asi si jeho blízkost užívají kolegové na některé z ambulancí.

2. Z NSN až k Říčce. Chlap (60) ve tmě uklízel vybavení zážitkového parku (jedna z našich poměrně častých štací), upadl na koleno a rozlomil si čéšku.

3. Muž (55) dva měsíce po operaci mozku. Stav se nelepší. Je unavený. Marně se z něj snaží parťák vytáhnout sdělení o akutním zhoršení, které by vysvětlilo, proč volá v půl desáté večer.

„…odvykací stav, neužívání léků, alkohol nyní nula,“ ukončuje parťák hlášení do triážního okénka v nemocnici.

Bezdomovec, který zaplnil spodní motolská patra tím nechutným zápachem, sedí ve vozíku zabaleném do igelitu venku na příjezdu sanit. Průvan ten hrozný smrad činí o něco málo snesitelnějším. Co s tím člověkem bude?

4. Krásný pavlačový dům Čtvrtě s otevřeným výhledem na noční pravobřežní město. Půlnoční ticho roztrhá na kusy ukrajinský kojenec. Naše přítomnost se mu nelíbí. Řve tak hlasitě, že o jeho vitalitě nelze pochybovat.

Cestou na dětské mě rozhodí auto, které to na jednosměrné dvouproudovce valí v protisměru a jen se kolem mě mihne v levém pruhu. Spouštím sirénu, zastavuji a opakovaně táhle hornuji. Řidiči to, zdá se, dochází. Otáčí se.

Povedená noční. Jen ta zima ráno! Zase jsem si zapomněl návleky na rukavice.