Ohlédnutí záchranáře z velkoměsta - denní XIII/8/22

S Kubou

1. Garsoniéra osamělého mládence (45) se vším všudy. Dvířka nábytkového baru drží jen tak tak na místě moře průhledné izolepy. Bolí jej bachraté břicho. Přičítá to moři toniku, který v poslední době pije po litrech s přídavkem fernetu. Má naslouchátko. V nemocnici v rámusu příjmové haly ke mně cosi poctivým basem bručí. Myslím, že to má být chvála záchranářskému řemeslu.

2. Paní (60) s obrázky Ježíše na stěnách bytu. Roztroušená skleróza se zhoršila a ona se sotva hýbe. Je milá a usměvavá. Pyšně se chlubí, že má za sousedku slavnou zpěvačku.

3. Mladinká slečna (22) si dala tuňáka a teď je červená jak rak. Bojí se, že nestihne plzeňský večerní koncert jistého „šaška, co je teď v kurzu“.

4. Stará paní (80) v nenápadném domku vedle hlavní ulice. Navštívila ji neteř, bližší rodinu nemá. Většinu času tráví docela sama. Bolí ji několik dní břicho od doby, kdy zvedala jakýsi těžký předmět.

Než ji vezmou na příjmové oddělení, neteř jí podává telefon. Bratr s ní chce mluvit.

„Já nevím, co mu mám říkat,“ hledí vyplašeně na neteřinku a pak stydlivě sděluje bratrovi, že leží na nosítkách.

Klesáme z NSN (Největší Středoevropská Nemocnice) do Čtvrti. Bouřkový mrak výhrůžně zakryl město, kam jen oko dohlédne. Blesky krájí tmu téměř noční na všech stranách. Vypasené kapky se opírají do kapoty. Průjezd do dvora stanoviště je plný zmoklých lidí. Míjím těsně zrcátky jejich mokré nosy.

Nechce se nám v tom nečase vystupovat z auta. Sedíme a hledíme na sklo, po kterém se valí voda. Přetváří naproti stojící sanity ve žluté skvrny.

Mít, někde mít svůj kout, tam kde mě špatné zprávy nestihnou, kde je smutek hřích…, pějeme s Jitkou Zelenkovou. Sametově dělí v bluesových triolách čas k odchodu.