Ohlédnutí záchranáře z velkoměsta - denní XI/9/22

S Veronikou

Ráno pět stupňů. První podzimní dny nastupují pěkně zhurta. Ve světle reflektoru se vznáší tisíc mlžných kapiček. Než sjedu dolů na hlavní, už vím, co jsem si zapomněl. Návleky na rukavice.

Kuba má dovolenou, a tak celou službu výrazně poznamená bohatý dlouhý zrzavý vlas a milý úsměv, ostatně jako i ty další přednosti mé dnešní kolegyně.

Hned střídající noční posádka rozjede halasný gejzír narážek a vulgarit, kterou zakončí Pavel obvyklým rozloučením s parťákem „Nazdar, pičo.“ Dnes pozdrav rozšíří i na mladou kolegyňku.

1. V sídlištním bytě maminka (30) rodí. Při příjezdu je již porozena hlavička. Tatínek se snaží. Při následující kontrakci porodíme ramínka a malý Kryštof je venku. Uleví se mi, když ten čerstvě vykulený človíček začne nespokojeně kňourat.

Vítej v nepřátelském světě, bojovníčku, a Pán Bůh s tebou.

Zaopatříme malého i maminku a odvezeme je pod dohledem lékaře na kontrolu do porodnice.  Klestím si cestu dolů k mostu ranní dopravní špičkou s povznášející náladou.

2. Starý pán (75) přichází k vozu s partnerkou. Vlasy svázané bohémsky do culíku, černé sako i kalhoty místy vyleštěné do šediva. Je mu na zvracení a má chvílemi křečovité bolesti žaludku. Jinak vše v pořádku.

Na příjmu sesterská scéna – pán nemá kanylu. Prý jej hodlají léčit a kanylu potřebují. Tuším, že za výtkami se skrývá především nevraživost příjmových sester k nové zdravotnické kolegyni. Krčím rameny.

U sanit na mě významně mrká Petr a bradou ukazuje na Veroniku. Asi ve smyslu, jak jsme jako spolu daleko.

3. Starý muž nalezen vnučkou ležící vedle své postele. Nemá sílu vstát. Je pomočený. S vnučkou jej převlékneme a pak funíme ze suterénu vzhůru.

Byl řidičem autobusu a vodil po Praze harmoniky značky Ikarus.

„Ty byly z Maďarska,“ opakuje několikrát.

Při předání po Veronice mlsně pokukuje kolega Roman.

„Pěkná, kamaráde, pěkná! Ale hlavně je sympatická!“

Venku pro změnu Petr na mě ukazuje posunkem, jestli už jsem jako kolegyňku střihnul.

4. Zaměstnankyně (46) LDN měla epileptický záchvat. Vzezřením nešťastná osamocená ženská, která si ráda přihne. Bezmála třicet záznamů v systému. Opakovaně alkohol.

Před neurologií na větvích hluboko se naklánějících přes kapotu sanity se krásně červenají šípky. Pokouším se o umělecké foto, ale nedaří se.

„Vyfoť tady, Veroniku,“ nabádá kolega Radek a hned ví jak. Rozpustit vlasy a tuhle se jako elegantně protáhnout… Culí se blaženě na slečnu. Ta se krásně spokojeně usmívá a Radek se naparuje.

5. Otevírá se byt s hasiči a policií. Muž jen funí do telefonu. Pletu si adresy a pádím jinam. Zpátky na trasu to beru cestou necestou vilovou čtvrtí, až se lidé otáčejí, kde hoří.

Pán (91) upadl a neměl sílu vstát. Hubuje na stáří. Pak vzpomíná na báječného lékaře: „No, já se jmenuju Plašil a pan doktor se jmenoval Strašil. Tak jsme si říkali, jestli náhodou nejsme vzdálený příbuzný!“ směje se stařeček, až mu jiskří v průzračně modrých očích.

Na místě je několik policejních hlídek. Kluci policajtský mají spoustu důvodů ometat se v sanitě. Jeden ke mně vystoupí ven.

„Čéče, mně ti je horko,“ otáčí hlavu k Veroničině rudé hřívě, „tam to úplně hoří!“ Veronika poznámku přijímá opět s širokým pobaveným úsměvem, polda nasazuje frajerské černé brýle a hrne se zpátky do auta.

6. Cyklista (40) prudce zabrzdil za parkujícím policejním vozem a přes řídítka doplachtil obličejem k nohám vystupujícího policisty. To se to plachtí s 1,28 ‰ alkoholu v krvi.

7. Důchodce o holi v námořnickém tričku a kapitánské čapce. Zakopl a sletěl na zem při návratu z restaurace. Tohoto občana nadnášelo 1,26 ‰ alkoholu.

„Já jsem ale rozhodně nechtěl volat záchranku. Ani do špitálu,“ rozebírá nakvašeně pacient.

„To víte, když to ale tady paní doktorka takhle rozhodne, tak to se nedá nic dělat,“ přihřívám si polívčičku u Veroniky i já.

8. Paní (55) dobíhala tramvaj. Zakopla a udeřila se do hlavy. V obavách se pozoruje. Má pocit, že hůř vidí levým okem. Také se jí zdá, že jí to hůře myslí. Kromě depresí a úzkostí je zdravá.

„Je pátek a jsem v sanitě,“ rychle odpovídá jako vzorný žáček, když Veronika ověřuje její přítomnost v realitě. Úlevně vydechne, když se ukáže, že odpověděla správně.

„Jak vypadá rovnice kinetické energie?“ ptám se s tváří jen natolik vážnou, aby paní včas pochopila, že si dělám legraci. Směje se. To přece nevěděla nikdy.

Na stanovišti se po konci směny Veronika chystá na jakýsi kulturní zážitek a obléká si zlatavé šaty nad kolena. Hluboký výstřih formuje výrazné linky ňader. Kluci z technologického oddělení, kteří mají svůj kumbál v sousedství, se pro tuto chvíli nakvartýrovali k nám.

Jedu volit. Prosmýkávám se tunelem za divoce manévrujícím řidičem hlasitě prskajícího chopperu.

Ve škole zůstávám zaraženě hledět na vystavený dětský obrázek s názvem Skokan. V okně s tmavě modrou oblohou na pozadí sedí černá silueta.