Ohlédnutí záchranáře z velkoměsta - denní VIII/7/22

S Kubou

1. Vstupujeme do vkusně zařízeného bytu. Starý pán sype na parťáka důvody, proč manželka musí nutně do nemocnice. Na pohovce leží nervózní paní, třese se. Má vysoký tlak. Pojede do zdravotnického zařízení. Podrážděně naviguje manžela, co má zabalit. Ten se na ní utrhuje. Rozzlobeně se dohadují. Naše přítomnost jim v hádce vůbec nevadí. Připadám si jako tenisová síť. Místo míčku mi však nad hlavou přelétávají manželské invektivy.

„Budeme mít diamantovou svatbu,“ pyšně sděluje v sanitě paní, když už se starý pán šourá zpět do bytu. „Nebo platinovou?“ znejistí.

2. Vyjíždíme k sebevražednému pokusu. Stojí v okně, oznamuje pager. Cílem je psychiatrická ambulance.

Mladého muže již stáhli policisté z okna. Sedí v čekárně a mlčí. Pomžikává před sebe skrze skla černých brýlí. Veliký policista mu cloní cestu k oknu a mluví na něj. Sedám si naproti přes stůl s časopisy, parťák sbírá informace o události u zasahujících policistů v chodbě. Kluk se dává do řeči. Rozešla se s ním přítelkyně. Život nemá cenu.

Jdeme do auta. Cestou a později i v autě několikrát naznačí pokus o útěk, ale vyznívá to směšně. Stačí jen ukázat správný směr a on se poslušně stáčí.

V Bohnicích z něj mají vyloženě radost.

„Marek! Už je tu zas! Pořád to samý.“

Čeká jej 23. hospitalizace. Mrzí mě to kvůli tomu policistovi, co jej stahoval z okna. Vidím na něm, že smysluplnost jeho odvážného a rozhodného činu je nalomena.

3. Dispečerka telefonicky navádí volajícího k resuscitaci vrátného ležícího ve vstupu do zrušené fabriky. Dojíždíme za doktorem. Spokojeně kvituji přítomnost Silvy. Bude se pracovat klidně bez hysterického poštěkávání jednoho příkazu přes druhý. Srdce sedmdesátníka na naše pokusy nijak nereaguje. Na monitoru nadzvedává linku elektrokardiogramu jen srdeční masáž. Do velkého okna sem tam nesměle nahlédne mladý kolega vrátného. Doktorka zavrtěním hlavy otupuje jeho naději. Kolegu našel a poctivě masíroval.

Masáž nyní přebral Lucas. Stroj stlačuje bohatýrsky hrudník s nemilosrdnou pravidelností a já se můžu rozhlédnout po zašlé vrátnici. Cigaretový kouř zbarvil nevábně ohmatanou omítku a je cítit ze všeho. Vybavení vrátnice pamatuje rozhodně lepší časy.

Když uplyne doba stanovená k resuscitaci, aniž by došlo k oživení srdeční činnosti, čeká doktorku nepříjemná povinnost oznámit neúspěch resuscitace kolegům vrátného.

Zatímco uklízíme výbavu do vozu, přitočí se k nám jeden z nich. Přistupuje k nám s žoviální samozřejmostí – je to bývalý hasič. Jeho náklonnost k nám je navíc povzbuzena dvěma panáky.

„Chápejte, po tom všem tady jsem se musel napít,“ ukazuje za sebe palcem k vrátnici. Pak mávne rukou a paradoxně zavrčí: „Víte, co já těch nebožtíků viděl? Těch bytů, co jsme naotevírali!“

Parťák stáčí hovor k moderní výstavbě, která postupně nahrazuje staré tovární haly. Prý se tu projektovaly automatizační systémy. Snad cosi do letadel. Nyní se zde staví lofty. Především pro Rusy a Ukrajince. Sem asi válka nedosahuje.

4. Muž (55) opírající se o strom před obchodním domem. Typuji jej na bezdomovce, ale jistý si nejsem. Můj pečlivý a vzdělaný parťák odhaluje jakýsi druh srdeční arytmie.

„Tak snad abych se jel porozhlédnout do Pelhřimova, ne?“ hrdinsky žertuje odkazem na slavnou filmovou větu chlap, aby si trochu ulevil od vkrádající se úzkosti.

5. Oáza je mezi znalci nádražních hospod pojmem. Tady už jsme sice kus za nádražím, ale chlapík (75), co si tady pod krátkým ale za to prudkým betonovým sjezdem rozbil nos, se napájel pivem právě tam. S úžasem si prohlížím stroj, ze kterého spadl. Něco mezi koloběžkou a poctivým železným odrážedlem. Elektrický pohon. V rámu stroje je propleten dlouhý deštník pro případ nepřízně počasí.

„Kucí, pusťte mě. V sedm hraje Sparta, to musím bejt doma!“

6. Mezi paneláky rozlehlého pražského sídliště probíhá rozsáhlá stavební činnost. Cestu k domům oddělují od výkopů zatlučené roxorové tyče se špicemi nastříkanými na červeno. Těžko jinak posoudit, kde končí výkop a začíná cesta. Paní (70) vláčející se domů s nákupem zakopla v obtížně průchozím terénu a upadla tak nešťastně, že si do podkolení jamky zabodla jednu s tyčí. Leží na zemi s roxorem stále v noze.

Když ji ve vakuové matraci za pomoci sousedů protahujeme staveništěm k vozu, má jedinou starost.

„Vzali jste mi tu druhou botu?“ ptá se několikrát starostlivě. Koukám na ten druhý škrpál pamatující osmdesátá léta minulého století a zvedám jej, abych paní ujistil, že o nic nepřijde.