Ohlédnutí záchranáře z velkoměsta - denní VII/9/2022

S Kubou

Dnes jedu autobusem. Celou noc pršelo a předpověď se nemění ani pro další dva dny. Motorka zůstává doma.

Zdá se, že si na ranní porci ukrajinštiny budu muset zvyknout. Ačkoliv první slovo, které ke mně dnes pronikne, je „charašó“.

1. Ranní zácpa. V kaluži pod svodidly leží sražený motorkář (55). Pochroumané rameno mu křiví tvář bolestí. Je malým bodem v dvouproudé příjezdové trase do města, od nějž se jako barevné ocelové řetězy lesklé deštěm táhnou do dálky na všechny strany vozy s řidiči napjatých obličejů. Zvednout jej do vozu dá zabrat. Má sto dvacet kilo.

2. Pán (55) navštěvuje praktickou lékařku s bolestmi břicha. Renální kolika. Paní doktorka je šikovná, podává léky tlumící bolest a muž přichází do sanity po svých v doprovodu manželky. Někoho mi připomíná, tak zapátrám dotazem.

„Bruce Willise, že jo?“ okamžitě vstoupí do hovoru jeho paní a já vybuchuju smíchy. Ne, toho mi tento pán v drobných brýlích a celkově útlého zjevu nepřipomněl.

Využívám toho, že jsem vepředu sám a ladím Classic. Pořád vydatně prší. Stoupám Radlickou a tóny Smetanovy Vltavy jako by v bouřlivých vlnách pomalu tlačily sanitu vzhůru. Ještě táhlá závěrečná kadence a už se vlevo kolem mě mihají stojící vozy v tradiční frontě k NSN.

3. Starý pán (75) tupě zírá pod starostlivým dohledem zaměstnankyň baru v Dlouhé ulici. Sedí venku na židli pod mohutnou kombinací deštníků, neboť každá z dobrovolnic chce pomoci. Snad se k těm dobrým ženám nedonese, že se dnes poveze po osmnácté opět s nohama svázanýma značným množstvím alkoholu.

4. Pana Ševce už znám. O pár stránek výše (15/8) zapomněl, že má necitlivý kotník. Dnes přesvědčil svoji partnerku, že se mu špatně dýchá.

Ani dnes si nevzpomíná, že by měl nějaký problém. Opět se cítí zdráv jako ryba, a nám se ani tentokrát nedaří nalézt žádný akutní důvod, proč jej odvézt.

„Víte, to není můj muž. Žijeme společně…“ začíná svůj proslov k parťákovi žena a já dokončuji: „…už šestnáct let.“ Mrkám vesele na paní a ta se směje.

„No, vždyť jsem vám to už všechno povídala!“

Přesto mě ta dobrá paní dnes trochu zaskočí. To když svého senilního partnera donutí strčit si běžný rtuťový teploměr pod jazyk a čeká, „až to pípne“.

5. Pás s balíky si na poště pohrál s rukou zaměstnance (35). Přibíhá k vozu celý šílený a řve bolestí. Na ruce kromě sedřené kůže není nic k vidění. Hýbe zápěstím i prsty. Nedaří se nám našimi dostupnými prostředky ztišit bolest. Zuřivě reaguje i na zavádění kanyly. Situaci řeší lékař. Až opiát muže zklidní.

V nemocnici dojdeme vysvětlení. Muž trpí silnými stavy paniky a úzkostí.

6. Lezecké centrum. I k dnešnímu příběhu by stačilo jen hrábnout do minulosti a najít kterýkoliv záznam spojený s touto adresou. Doskok na žíněnku pod stěnou boulderu, pochroumaný kotník. Jen změnit jméno, věk a čas.

Už jsem si na MHD odvykl. Čekám na autobus vedle mladé dívky. Koukám, jak si pustí na spodní ret pořádnou porci sliny a nechá ji s mlasknutím zkušeně skápnout před sebe na zem. Krásná jemná tvář orámovaná černými prameny vlasů a nad blankytně modrýma očima dlouhé řasy s perličkami. Nevinně na mě mrkne. Hlavu mi zaměstnávají rozporuplné pocity. Nejsem schopen je zpracovat. Vzápětí si ke mně v autobusu přisedne muž a začne telefonovat. Ukrajinsky. Oddychnu si. Všechno je v normálu.