Ohlédnutí záchranáře z velkoměsta - denní VI/9/22

S Kubou

1. Nevidomá devadesátiletá klientka domova důchodců u snídaně upadá do bezvědomí a bezdeší. Personál se ji rozhoduje resuscitovat a při našem příjezdu je skutečně pacientka masírována. Lékařka to záhy ukončuje. Paní zemřela.

Kde končí zdravotnická povinnost k záchraně života a kdy už musí ustoupit té poslední spravedlnosti, která čeká na každého? Otázka, jež v době, kdy se člověk sám sobě staví za nejvyšší autoritu, nemá jednoduchou odpověď.

Bože, přijmi mě prosím k sobě ve svém milosrdenství, až přijde můj čas.

Při návratu zabloudím v rozlehlé budově. Zastavuji u širokého schodiště pod obrazem Josefa II. v nadživotní velikosti. Za nedovřenými dveřmi sálu kdosi hraje na klavír. Nechám se jako barevnými fotony zasahovat tóny jednoduché písně.

„Ahoj, mami, máme tě rádi. Myslíme na tebe a těšíme se na setkání,“ vzkazovala rodina na fotografii přilepené na vlnitém skle dveří v pokoji mrtvé.

Před budovou parťák přijímá výzvu a dokazuje svou mrštnost, když zdolává čtyřmetrovou cihlovou zeď. Mizí za její hranou a za chvíli sbíhá s úsměvem z nedalekých schodů.

„Trochu jsem jim tam pocuchal záhony,“ pokukuje s omluvným výrazem nahoru.

2. Německý host (55) v hotelovém apartmánu kolabuje. EKG odhaluje závažnou arytmii. Muž leží v posteli se svým psíkem a pláče. Sděluje svým spolubydlícím, že do české nemocnice nechce. Přeje si odvézt zpět do Německa. Dovoláváme si lékaře k podpisu negativního reverzu. Dispečink jej sice pošle, ale vzápětí jej odvolá k jinému pacientovi. Administrace zůstává na mně. Vypisuji parere, reverz a fakturu. Reverz pak necháváme složitě přeložit personálem hotelu do angličtiny a němčiny. Spolubydlící nakonec pacientovi elaborát přečte a ten podepíše, že naším výhrůžkám smrtí porozuměl. Strávíme tím dvě hodiny.

Překvapeně zůstáváme s parťákem stát u okna v nejvyšším patře hotelu. Za obřím neonovým nápisem pod nízkou zídkou si tu bzučí životem šest včelích úlů.

„To je můj projekt,“ usmívá se spokojeně manažer z recepce, jenž nás doprovází. Pochází z obce, kde je jediné včelařské učiliště v republice.

3. Ukrajinská paní (45) je alergická na odbarvovač na vlasy. Po celém těle se jí vytvořila rudá vyrážka. Nejsme schopni se dorozumět. Potřásám hlavou a směju se marným pokusům prolomit jazykovou bariéru. Paní si to špatně vysvětluje.

„Is not funny, že já teď být blond,“ děsí se plavovlasé budoucnosti větou sesbíranou z anglických a českých slovíček.

4. Krásná paní, které by málokdo hádal sedmý křížek. Vkusně oblečená s velmi milým úsměvem. Krátká přeháňka smočila dvůr středověké synagogy a dáma uklouzla. Nedošlápne na bolavý otékající kotník.

„Fantastic!“ raduje se tím nejširším americkým úsměvem nad skutečností, že parťákova cousin also lives in Florida.

5. Bitka na tramvajové zastávce. Ptám se parťáka, kolik tipuje, že bude mít napadený promile. Odhaduje jedno.

Když zastavujeme u skupinky policistů s dvěma muži (35), jeden z nich vyskočí a natáčí si SPZ vozu. Řítí se ke mně, natáčí mé osobní číslo a melduje do mě proběhlou událost. Snažím se jej co nejokatěji přehlížet a obracím se na policisty o informace. Odvádíme druhého muže do vozu. Má drobnou ranku u oka. Dostal pěstí. Parťákův odhad nebyl až tak přesný. Napadený nadýchal 1,62 ‰ alkoholu.

Zvenčí proniká dovnitř hlasité povykování dokumentaristy.

„Přísahám na svou smrt,“ stvrzuje jakousi nepopiratelnou skutečnost a pak zpoza krytu policejních zad slibuje pomstu útočníkovi, který zcela v klidu stojí opodál.

6.  Slowczik

Je na tom hůř, než před půl rokem. Včera se vezl dvakrát.

Je úplně mimo. Dvakrát se uvolní z nosítek a přepadne. Postaví se a točí se v kruhu. Hledá cosi za svými zády jako pes, který se snaží dohnat vlastní ocas. Nejde zastavit. Není jak proniknout do jeho zatemnělé mysli.

Zkazil mi jinak docela pohodovou neděli.