Ohlédnutí záchranáře z velkoměsta - denní V/9/22

S Kubou

1. Vietnamec (37) má několik dnů bolesti břicha. Přes břicho se mu táhne nehezky zhojená jizva po operaci. Přetíná pupík, který je ošklivě napuchlý. Domluva přes telefon s česky hovořící kamarádkou získat informace příliš nepomůže.

2. Další z ulic, kam neradi jezdíme. Myslím, že nikdy nezapomenu na paní, která v jednom z místních domů sledovala v televizi mistrovství světa v hokeji, zatímco v předsíni čtyři metry od ní se rozkládala mrtvola jejího muže. Dělo by se tak i dál, kdyby sousedy nezalarmoval nesnesitelný puch.

Dnes vstupujeme do bytu, jehož zdi jsou zbarvené letitým nánosem cigaretového dýmu. Čpí ze všeho. Na stropě nad vetchou kuchyňskou linkou kvete do široka vlhká skvrna. Přikročím k posteli, na které leží rachitická paní (78), a na nohu mi spadne deska z jejího rámu. Sotva ji vrátím zpátky, brnkne o ni parťák a je zase venku. Všechno je ale vzorně srovnáno. Oblečení v komínkách, nádobí umyté, vše má své místo.

„Vůbec nechce jíst,“ obviňuje muž svoji partnerku a ta se rozzlobeně brání, dokud ji bolest břicha nesebere dech.

„Uvařím, vyperu, uklidím. Udělám všechno a ona nechce jíst,“ zatracuje ji gestem ruky a ona by se nejraději posadila, aby po něm mohla něco hodit. Prapodivně pokřivená podoba lásky.

Ulice pamatovala evidentně jinačí časy. Z pamětní desky nad vchodem do domu čtu o hrdinném řediteli Všeobecné nemocenské pojišťovny, jenž byl Gestapem za účast v odboji odvlečen s celou rodinou z tohoto domu. Byli popraveni v Mauthausenu.

Partner pacientky mě pozoruje, jak se rozhlížím ulicí.

„Pane, to je dům hrůzy. Tady bydlí samí Ukrajinci. A za ten krcálek – viděl jste v jakým je stavu, ne? – tak za ten chce majitel patnáct tisíc, vyčůránek!“ Stojí tam sešlejší než ten byt. Šedivý a shrbený ve starodávném triku nejasné barvy s vlasy padajícími až k nepěstěnému vodnickému kníru. Jen se postavit někde k jezu a strašit děti.

3. Sára (40) s Downovým syndromem. Maminka nás přivádí k postižené dceři. Leží na půl udušená na břiše v peřinách své postele. S námahou polohujeme nemocnou do sedu. Kyslík postupně vytlačuje modrou barvu z obličeje a Sára se pomalu probírá k vědomí.

„Ještě chvíli a byla by se udusila,“ varuje pro příště parťák maminku. Ta jen mírně nadzdvihne obočí a poklidně se na parťáka zadívá. Už toho mají s dcerou za sebou příliš mnoho.

4. Paní (85) s dušností a arytmií. Ulice U Loukotě skutečně tvoří v mapě pomyslnou loukoť kola. Trvalý podpis architektova kružítka.

5. Starý pan doktor (85) nedonesl domů těžký nákup. Leží na chodníku vedle naditých tašek. Parťák k němu spěšně vystupuje z auta a sherry rajčátka, kterými mě cestou vykrmoval, vypadnou ze dveří. Rozkutálí se po asfaltu. Část lidí před obchodem nám pomáhá zvednout pána a ta druhá honí neposedná rajčata.

„Jedno tam máte plesnivý,“ upozorňuje se smíchem jedna z dobrodinek.

6. Pager kvičí svým protivným rytmem dnes naposledy. Z tramvaje před obchodním domem vypadl muž. Má křeče. Vyjíždíme s doktorem.

Slowczik.

Zatímco se starý známý pomalu probírá po epileptickém záchvatu k vědomí a doktorka sepisuje záznam, sledujeme místní figurky. Kolem prochází muž v letních květinových šatičkách a rozhazuje rukama. Pisklavým hlasem naříká: „Zbil mě! On do mě kopal a pak mě okradl! Vzal mi kabelku!“ Nezdá se, že by to někoho v okolí zajímalo.