Ohlédnutí záchranáře z velkoměsta - denní V/8/22

S Alešem

1. Ve dveřích do nového panelového domu dostáváme od matky jasnou a rozhodnou instruktáž, co se od nás očekává a kam povezeme její dceru (40). Ta byla týrána před lety manželem a od té doby má psychické problémy. V poslední době reaguje na matku podrážděně. Pojedeme do vojenské nemocnice, kam měly původně ženy dorazit se zprávou z psychiatrické ambulance. Tu ovšem nenavštívily.

Kladu několik dotazů. Každý z nich matku o stupínek více nasupí.

Psychiatra nenavštívily přece proto, protože dcera nechce. Samozřejmě, že je dcera svéprávná! Ale jistěže o našem příjezdu neví, to by přece nesouhlasila! Znechucení, se kterým se matka smiřuje s imbecilitou záchranáře, kterého jí poslali, je nepřehlédnutelné.

Postoupím dva schody, abychom se posunuli k pacientce, ale matka má potřebu znova vše zopakovat, neboť evidentně jsem doposud nic nepochopil. Vyslovuji obavu, že jestliže je dcera klidná a orientovaná, sebe ani nikoho jiného neohrožuje, pak nebude důvod ji proti její vůli někam odvážet. Do třetice je vše zopakováno, vysvětleno, zdůrazněno. Celou dobu stojím nakročen na schodišti a postojem dávám najevo, že bych se rád posunul do bytu. Konečně mi matka vyhoví a s opovržlivým pohledem se dává do pohybu.

„Pojedeme snad výtahem, ne??!“ uráží se, když se vydávám do prvního patra po schodech. Parťák jde se sedačkou za mnou. Tuším, že ani jemu není blízkost autoritativní ženy příjemná. Čekáme u výtahu, než se paní vrátí z horních pater doprovázena sousedy spěchajícími do práce. Konečně procházíme byt. Je prázdný.

„Utekla. Není hloupá, když vám to nahoru tak trvalo,“ rozpřahuje ruce matka. Sympatie k této ženě klesly do záporných čísel. S několika zdvořilými doporučeními opouštíme byt. Venku se na sebe podíváme. Není třeba slov.

2. Tuším v bodě umístěným do mapy v monitoru bezdomoveckou tlupu. Jsou to Slováci. Jeden z nich mě vede k svému bratru. Sedí v předklonu na lavičce, těžce dýchá a pod sebou má naplivané červené chrchle. Stále jej to nutí ke kašli. Drogy rozhodně ne, alkohol dnes ano, ale málo. Přišel o plíci. Ukazuje širokou jizvu na straně hrudníku. Byl operován tady ve velkoměstě. Kdy a proč neví.

„Já to nesleduju,“ prohlašuje laxně. Kašle a odplivuje krev do pytlíku na zvratky. Pojištěn není.

3. Dvanáctiletá slečna s bronchiálním astmatem. Je statečná. Když jí zavádím kanylu, ani nehne brvou.

Chválím jí: „Kampak se kluci hrabou na holky, to je úplně jiná liga.“

Maminka je nervózní a ukazuje na kolíček oxymetru, který má dcerka na prstě: „To je jen taková krabička, víš,“ vysvětluje poněkud mlhavě. Dcerka se na ní zazubí skrze kyslíkovou masku, aby mámu uklidnila.

4. Pracovnice účtárny (55) oslavila návrat z dovolené dvěma deci vína. S druhou cigaretou na dvoře úřadu zkolabovala do náruče kolegyně. Při příjezdu je veselá až rozverná. Když ji vedeme do vozu, hanbí se roztomile nad skutečností, že se počůrala. Na EKG jsou jakési zvláštnosti, v nichž tuším poruchu převodu rytmu. Paní měla doposud EKG vždy v pořádku, a tak navrhuji převoz na blízkou internu. Souhlasí. Zásah je příjemný, stále žertujeme. Těší mě, když doktorka na interně moje domněnky potvrzuje.

Před příjmem potkáváme kolegu Máru. Řešíme tradičně záchranářovy útrapy a smějeme se nad historkami, které v této publikaci nemají místo. Ukazuji Lukášem nafocenou výzvu v pageru: Nevím, nic nechce, polehává, pije colu, ale paní trvá na sanitě. Máváme nad tím rukou a trpkost schováváme za blazeované výrazy zkušených pardálů.

5. Paní z Bulharska (55) nemá práci a týden nuceně hladoví. Dnes konečně dostala stravenky z úřadu práce a šla si nakoupit do Alberta. Tam ji dostihla slabost. Sotva její mohutné tělo nohy nesou. Pláče. Asi si výlet do srdce Evropy představovala úspěšněji.

6. Šedesátnice otevírá ve stanici dveře na špatné straně vlaku. Šlápla v metrové výši do prázdna a solidně se udeřila hlavou o kolej. Je v péči osádky vlaku, která právě zjišťuje, že obvázat vlasatou část hlavy může být problém – paní se na temeni týčí zvláštní turban z obvazů. Cítím alkohol a vzápětí vidím placatici Fernetu, která dopadla nedaleko své majitelky. Hematom na čele je obřích rozměrů a další krvácivá boule se klube na temeni. Dáváme si s parťákem záležet a vytváříme paní na hlavě vzorný obvaz ze dvou balíčků pěkně upevněný pod bradou. Nasazujeme límec, zavádíme kanylu. Napotřetí paní dokonce zvládne dechovou zkoušku, která odhalí 2,2 ‰ alkoholu. Pije prý z radosti nad svými dětmi. Podle toho jak je upravená, musí mít vzorné a úspěšné potomky. Vzápětí se ukazuje, když se dostaneme k dokladům, že prostá opilost paní neuspokojuje. V malém pouzdru s dokumenty má nepřeberné množství benzodiazepinů všeho druhu. Je to doktorka medicíny. Když se rozjedeme, na chvíli od pacientky odhlédnu, abych doplnil zprávu. Když se k ní po chvilce otočím zpět, obvaz je stržený, límec zahozený vedle nosítek a kanyla je vytažená.

„Jste mi-miláčci,“ blekotá paní doktorka a nasládle se na mě snaží usmát. Na příjmu se nálada mění.

„Odmítám v-veškerou léč-bu…!“ máchá kolem sebe vztekle rukou a matlá prstem krev po obrazovce telefonu v usilovném přemítání, jak z této nové patálie ven.

Mezi sanitami stojí Petr a vypráví čerstvou příhodu z jisté části metropole, která je neslavně známá zvýšenou četností absurdních zásahů. Z těchto příčin jí byla od záchranářů přisouzena nepěkná přezdívka odkazující na jistý orgán vyskytující se výhradně u mužů.

„Bacha, ve výtahu je hovno!“ opakuje stále užasle Petr upozornění, kterého se mu dostalo z domovního zvonku. „A skutečně, bylo tam!“

Z domu odváděli matku dvou dcer sotva školou povinných. Namol opilá se povalovala již třetí den na chodbě paneláku.