Ohlédnutí záchranáře z velkoměsta - denní III/9/22

S Kubou

1. Mladý muž (30) obrovských rozměrů - záda má široká asi jako já s parťákem dohromady - měl omdlít v ranním autobusu na cestě k lékaři.

„Ono to bude spíš od psychiky,“ navrhuje nesměle.

Jdu si sednout za volant. Slyším jej vzadu plakat. Po půl roce se paní s děckem, ke které se nastěhoval, vrátila k otci dítěte. A on žije zase u maminky.

Přilož mi zbraň k hlavě a mým mozkem vymaluj zeď, hlásá v jazyce anglickém nápis na jeho mikině o velikosti menšího stanu. Dívka s obličejem klauna, s vyhořelýma očima a čepicí s lebkou a hnáty si k hlavě přikládá revolver.

Jedeme na psychiatrii.

2. Paní Pažoutovou (75) jsem již vezl. Stará žena v podkrovním bytě arabské ambasády prosyceném cigaretovým kouřem. Má mírně zvýšený tlak, srdíčko běží trochu rychleji. Nic, co by nebylo zaneseno v posledních zprávách z nemocnice se závěrem, že vzhledem k věku už to tak také zůstane. Paní se prostě necítí, a tak se dnes poveze s majáčkem a sirénou snad již po dvacáté.

„Vy jste tak hodní!“ pochvaluje si paní a musí tím myslet parťáka, protože já se tak ani necítím a ani se o to nepokouším. „To jiné posádky, to byste nevěřili, jak dokážou být na starou ženskou nepříjemní…“

„Melounová?“ zkouší se strefit do příjmení v příjmové hale nemocnice kolega Martin, když ženu zahlédne. „No, ta z té ambasády tam nahoře,“ upřesňuje, když jméno nesedí. Potvrzuji s úšklebkem zásah a Martin odchází se spokojeným úsměvem. V obličeji paní se usazuje kyselý výraz učitelky matematiky, která byla přistižena při chybě ve výpočtu.

3. Kadeřnice (35) se v práci složí. Stres. Má pocit, že ji neunesou nohy. Pláče a pláče. Omlouvá se, že je tak hysterická. Nedaří se ji zklidnit, a tak se veze do nemocnice.

„Nevolejte tomu mýmu debilovi,“ loučí se s kolegyněmi.

4. Klempár (75) po třech nedělích znovu. Jako přes kopírák. Od doby, co jsem jej vezl, přibylo v systému panu Klempárovi s jeho „dušností“ tak na deset záznamů. Vysvětluji parťákovi, o co jde. Navíc se ukazuje, že pan Klempár dnes podepsal na Plicním negativní reverz. Je velmi nepříjemně překvapen, když zjišťuje, že jej budeme reklamovat na stejném oddělení. Minule musel čekat na posteli šest hodin, než si jej někdo všiml!

„Ale to je Plicní?! Já chtěl na Urgent!“ rozčiluje se pacient.

„Šetřete dech, pane Klempár,“ slyším kolegu a v jeho hlase tuším sotva postřehnutelné uspokojení. Vykolejit mého dobrého parťáka z hluboko zajetých kolejí laskavosti dovede opravdu málokdo.

5. Vcelku bychom se najedli, ale není čas. Další muž čeká na záchranu. Opět Klempár, tentokrát ale o čtyřicet let mladší. Je zadržen na Místním oddělení policie, neboť v opilost tropil povyk a urážel úřední osobu.

„Já chci slyšet jakým právem, pa-ra-graf!“ hláskuje důrazně rozčilený muž a pak se rozpláče, že mu někde venku pobíhá pes.

Už byl v pořádku. Má i práci po roce, kdy se léčil na psychiatrii ze závislosti na drogách a alkoholu. V Cizinecké legii, kde sloužil, se prý totiž podával stoprocentní metamfetamin v tabletách stejně, jako si já dávám každý den šumivou tabletu vitamínu C.

6. Polák Piotr (50). Valí se na mol zpitý na zemi u nechvalně známého parku. Obklopují jej o něco střízlivější přátelé. Přivolávají záchranku, jelikož se kamarádovi v posledních týdnech špatně chodí.

  „Hele, uvědom si, že tihle frajeři, mohli být teď někde úplně jinde,“ uklidňuje naštvaného Piotra jeden z kumpánů, co mu zařídil záchytku, a tváří se přitom velmi důležitě. „Já to s tebou myslím dobře,“ nafukuje se. Piotr tomu úplně nerozumí, ostatně stejně jako já. Vzteká se a chce odejít. Nejde mu to. Místo toho aby směřoval vpřed, couvá.

Na záchytce se odmítá svléknout. Je při své nevelké postavě svlečen svalnatým sanitářem v parádních saltech cca metr nad zemí. Praskající tkanivo dává tušit, že ráno odsud půjde Piotr na způsob princezny Koloběžky.