S Kubou a Jindrou Směna A1 vyjíždí před námi. Petr se cestou do sanity marně snaží v pageru rozluštit jméno cizince, který má mít bolest na hrudi.   Do ruchu velkoměsta je vyslána i naše zásahová jednotka. Šestasedmdesátiletou ženu bolí čtrnáct dní záda. Byla opakovaně vyšetřena v nemocnici, ale stav se nelepší, spíše naopak. Pláče a pláče. Do vozu s opatrností přichází sama, transport zvládá vsedě. V ambulanci neurologie se rozpláče znovu. „Jako minule,“ konstatuje lékařka

S Kubou · Cesta po okruhu velkoměsta je zúžena kvůli opravám. Protáhnout se mezi kamionem a betonovými mantinely, které se navíc místy nečekaně prolamují do vozovky, mi dává pořádně zabrat. Jsem rád, když mám nepříjemný úsek za sebou. Přede dveřmi panelového bytu klečí hasiči a pokouší se dostat dovnitř. V mezipatře stojí dcera s vnučkou. Pláčou. Otec resp. dědeček se od včera neozval. Hasičům se daří, vzápětí nalézáme pacienta ležet na podlaze zašlého bytu. Žije. Zápach dvou

S Petrem D. · Osmašedesátileté pacientce se hůř dýchá, bolí ji hlava. V bytě bydlí s dcerou.  Když se ptám, jak dlouho obtíže trvají, mávne nad ní dcera rukou: „Tak čtrnáct dní.“ „Druhý den,“ opravuje ji později pacientka ve voze. „Čtrnáct dní se s dcerou akorát tak hádám. To víte, chlapa nemá, bydlí v bytě s mámou...“ Ptám se na alergie. „Ten už umřel,“ zaskočí mě svou odpovědí žena. Když vidí můj tázavý pohled, doplňuje: „Můj muž. Na toho jsem byla silně alergická.“   · P