Záchranář ze Sídliště - noční VIII/9/2024
S Kubou
Mladého dvanáctiletého sportovce zraní protihráč při fotbale.
„Najel do něj hodně zle šlápákem,“ mračí se trenér.
„A ještě se tomu smál!“ dodává spoluhráč.
Ukrajinský muž (30, 2,60 ‰) zpitý tvrdým alkoholem se vrací domů na Sídliště III bez dokladů a bez klíčů. Ustýlá si na chodbě domu přede dveřmi bytu. Policisté jej přivádí k sanitě.
Ukazuje se, že klíče mu ukradli policisté a doklady já. Na záchytce už byl.
„Ja už s kamaradem bul na zachýtce. Ja prišiel, on odyšiel, ja prijel, on odyjel. Ja kamarada zachranil na zachýtce. Když ja prišiel, on odyšiel...“ přednáší dokola těžko srozumitelnou pasáž snad z Knihy příchodů a odchodů Protialkoholní záchytné stanice.
V minulosti jeden záznam, kdy matce po hádce vyhodil z bytu židli.
Svoz opilců má při sobotě napilno. Přijíždí hlídka Městské policie. Nešťastníci tu budou muset s opilcem čekat, než na ně přijde řada. Krčím omluvně rameny.
Pár set metrů před námi těsně nad vozovkou se vznáší jak rudý balón ohromný měsíc.
„Podívej!“ vyjevuji se.
„Chceš vzít blíž?“ táže se od volantu Kuba. Opravdu se zdá, že když popojedeme, budeme se ho moci dotknout.
Čtyřiadvacetiletý muž má kašel. Antibiotika nezabírají ani po třech dnech. Cítí se být dušný. Vezeme jej na pohotovost do nemocnice, kde se ukazuje, že pohotovost je dnes z důvodu onemocnění lékaře zavřená.
„Bude čekat,“ poznamená vedoucí sestra na příjmu při pohledu na seznam pacientů na monitoru.
Tříměsíční chlapeček měl dle slovenské romské maminky 20 minut neztišitelně plakat.
Čtyřicetiletá Romka přišla po chemoterapii o vlasy. Těsně před půlnocí zapíjí žal v klíně kamaráda s Bacardi v ruce. Přivolává nás její přítel.
„Tak se na ní aspoň podívejte,“ navrhuje menší chlapík a smutně zpoza mých zad sleduje veselou dvojici na pohovce.
Paní nic nechce, nevolala. To on volal, ukazuje za mě na partnera. Pohádali se.
„To byl ale divný zasedací pořádek,“ utrousí parťák, když opustíme byt.
Padesátiletou matku bolí od včerejšího dopoledne břicho. Třináctiletý syn nám podává matčiny doklady, pomáhá jí s přípravou k odchodu.
Je půl třetí ráno. Na jedné z židlí v jinak docela prázdné čekárně trčí jako neodbytná výčitka mladý muž s kašlem, kterého jsme sem před šesti hodinami dopravili.
I tuto pětašedesátiletou ženu bolí 4 hodiny břicho. Zde partner nechybí, zase ale asi chybí dopravní prostředek. Nepátrám po tom.
S koncem směny se vrací druhá stanovištní posádka. Vytékají z kabiny rychlostí zcukernatělého medu.
„V půl pátý si nás zavolá chlap, že už dál nehodlá poslouchat, jak jeho žena čtvrtej den kašle. Nemůže kvůli ní spát,“ vypouští ze sebe hořce Petr. „A víš, co vadilo jeho ženě?“ ptá se. „Manžel...“ nečeká na odpověď unavený kolega.
Sedám na kolo a stoupám nad město. Míjím hromady koňské mrvi, z nichž se kouří. Tam dole nad soutokem Řeky a Říčky si ustlaly mraky mlhy. Jen vršky prudkých svahů nad oběma toky o sobě dávají slabě vědět korunami smrků a borovic. Klesám dolů a z přemostění Říčky uchváceně sleduju mlhavá mračna z blízka. V širokých peřinách pokryla pole i s golfovým hřištěm. Jen mez vykukuje vprostřed rozlehlé pláně a o tři sta metrů dál stoupající zbraslavický svah. Nade vším rozehřívající se kotouč slunce.
Když slézám doma z kola s fousem plným sražené mlhy, také se ze mě kouří. Zaraženě si vzpomenu na nelibě zapáchající hromady nad městem.
Komentáře