Záchranář ze Sídliště - denní VII/9/2024
S Kubou
V podzemní dráze kolabuje padesátiletá cestující. Při pádu se má notně udeřit do hlavy. Na bradě tržná rána. Rezolutně odmítá transport do nemocnice k dalšímu ošetření. Alkohol v krvi (0,5 ‰ ) snad není tím hlavním důvodem. Kuba konzultuje možnost negativního reversu s lékařem. Máme svolení. Pacientka předložený dokument podepíše, čímž nás zbaví zodpovědnosti za následky svého rozhodnutí, a spěchá pryč.
Pacientka (74) přichází k praktičce s nezvyklými obtížemi. Horší se zrak na jednom oku, nad okem pocit zvlněné vody, brnění v ruce, bolest na hrudi...
Nešťastná paní se v sanitě rozpláče. Patnáctkrát operace žaludku a jícnu, rok ji léčili na astma vysokými dávkami kortikoidů, aniž by se jí ulevilo – i za to nakonec mohl ten její žaludek. Vybrali jí také celý spodek. Operované nohy kvůli zlomeninám, nepříjemné zákroky kvůli domnělému melanomu, bazaliom na krku... Každý doktor jí říká, jak je statečná, ale ona se nejdříve vždycky musí schovat na záchodě a vyplakat se, než k někomu vleze do ordinace...
„Já vím, že už jsem stará,“ kouká na mě paní a usedavě pláče, „ale já chci pořád žít!“
V domově důchodců má osmdesátiletý parkinsonik již třetí den křeče. Parkujeme přede dveřmi domova. Necháváme sanitu otevřenou.
„Pohlídáte nám to tu, že jo?“ zubíme se na paní, která se zde vyhřívá na invalidním vozíku.
„Tak to jste si vybrali vážně tu pravou!“ řehtá se dotyčná. Je po amputaci obou nohou.
Transport pacienta z lůžka na nosítka nám jde pěkně od ruky.
„Nechcete k nám?“ láká nás sestřička.
„Kdepak,“ bráním se, „já potřebuju bejt na čerstvým vzduchu!“
„No tak já na vás otevřu okno,“ má řešení.
Pan Chamr (81) cestou domů kdoví odkud dvakrát upadl. Tuší, že je na vině nízký krevní tlak. V poslední době s ním má problémy. Záchranku přivolává až dcera, ke které dorazil na návštěvu značně zesláblý. Samotného by jej zavolat ani nenapadlo. I v sanitě dlouho odolává dát svolení k transportu, než jej argumenty Kuby přesvědčí. Jede nerad, ale nemusíme se bát, on je hodný pacient. A skutečně se snaží maximálně vyhovět každému pokynu, který od zdravotníků dostane.
Stařičká paní (94) přijímá ráno od praktického lékaře telefonát, v němž ji dotyčný informuje, že laboratorní hodnoty z odběru moče jsou katastrofální a že musí sanitou do nemocnice. Převozovou sanitku objednává na jedenáctou hodinu. Když ta nedorazí ani v jednu, dozvídá se paní, že sanita dorazí nejdříve za hodinu a půl. Jenže nedorazí. V 16,00 se na převozovém dispečinku diví, že paní vůbec existuje, protože ji vůbec nemají v pořadí – dnes rozhodně pro ni žádná sanita nepřijede. Paní celý den v napjatém očekávání nejí a raději před cestou ani nepije...
Naštěstí je tu velkoměstská záchranka a ta přijet musí. Spíše než cokoliv jiného je pacientka notně zmožena celodenním čekáním. Abych jí rozptýlil, ptám se, kde byla zaměstnána. Měla docela dobrá vysvědčení, mohla by si tenkrát školy vybírat, ale ona chtěla vždycky být krejčovou.
„Vždycky mě to šití strašně bavilo, a jak jsem to milovala, hodně dobře mi to šlo,“ vzpomíná paní. Teď už skoro nevidí a nezašije si ani to..., naznačuje jakousi drobnou práci prstů. Zprvu šila v továrně kalhoty. Vlastně jen příklopce ke kalhotům. Pořád dokola. Bylo jí to k ostudě, protože jak se někde objevil nějaký mužský v kalhotách, nedalo jí to, aby nesledovala, jak má ušitý příklopec. V závěru produktivního období šla na dráhu vydávat nářadí do skladu, aby získala nějaké výhody – uhlí a dráhu zadarmo. Šila ale dál ve svém volnu, aby měla peníze.
„No, a kde máte zakopaný ten poklad?“ ptám se nevinně. Směje se a neprozradí.
Dcera nachází nevlastní matku (80) ve zbědovaném stavu. Stav se podle všeho zhoršuje několik dní. Pacientka je zmatená, dehydratovaná. V bytě bydlí s manželem. Doposud o sebe zvládali pečovat bez větších obtíží, byť byt je značně zanedbán.
Zatímco se parťák snaží přesvědčit pacientku o nutnosti jet do nemocnice, šourá se ke mně s rozzářeným úsměvem z obývacího pokoje její manžel.
„Vy jste v práci!“ raduje se. No jo, však se pán také jistě něco napracoval.
„Kdepak. Já se flákal. Já šidil lidi,“ těší se z toho shrbený stařík.
„Jste byl bankéř?“ zkouším to s úsměvem.
„Muzikant, trumpetista!“ Objel s orchestrem celý svět. Jen ve Finsku a v Austrálii pán nebyl.
Paní se nedaří přimět k odchodu. V desorientaci utírá linku a nakládá si na talíř chléb se sýrem, jakoby tam ani parťák s dcerou nebyli. Zkouším autoritativní přístup. Přistavuji k paní sedačku a velím zdvořile a důrazně sednout. Funguje to. Přesouváme se do auta.
Na stanoviště se vracíme s půlhodinovým zpožděním. Než se stihnu obléknout na kolo, už je tma. Dám se do pohybu a zjišťuji, že se světlem se vytratilo i teplo. Nad městem si oblékám vestu. V závratné rychlosti 40 km/hod klesám lesními serpentinami dolů k řece a hladově hledám v kuželu světla, kudy vede cesta.
Komentáře