Záchranář ze Sídliště - noční VI/9/2024
S Kubou
Neustávající déšť vyvolává zvláštní náladu. V kopci za městem, kam již pouliční osvětlení dávno nedosahuje, se na mokré silnici srazila dvě osobní auta. Tmu oslabují jen varovná světla policejního vozu. Dopravu řídí skřítek. Všechno je, zdá se, možné v tomto zvláštním povětří, jež zjevně propojuje různé světy. Bytost, která zde řídí provoz světelným kužílkem, měří kolem metru a je oblečena do oranžového hábitu s kapucí. Kolem sebe rozesela v řadě malá oranžová světla. Nad tím, že jsme potkali skřítka, se budeme s parťákem pozastavovat, až se vymaníme z dosahu kouzelného prostoru.
K nehodě došlo před třemi hodinami. Všichni vážně zranění již byli transportováni do nemocnice denní směnou. Odvážíme řidiče (55), jednoho z vozů. Rozbolelo se tohle a trochu tamto. Manželka pacienta nás svým vozem doprovází do nemocnice.
Příští zastávka: Na konci světa, informují jistě reproduktory tramvaje cestující, než se souprava rozjede z předposlední zastávky sem na konečnou za městem. Konečná tramvají tone ve tmě mezi poli. Ze sídliště je to sem určitě aspoň kilometr cesty a z nejbližší vsi podobně. V plánech na stolech kanceláří Magistrátu však již asi stojí v těchto místech několikapatrové domy.
Opilý mladík (22) s řídkým přerostlým vousem se choulí v dlouhém promoklém kabátu na lavičce zastávky. Společnost mu dělají inspektoři Dopravního podniku schovávající uši za límce uniforem. Přes pole žene meluzína kapky deště s nebývalou prudkostí.
Kuba kdoví odkud vytáhne deštník. Vítr mu jej vzápětí obrátí naruby
„Chytáš vesmírný signály?“ směju se mu škodolibě.
Blíží se policejní vůz. Záblesky modrých majáku podtrhují opuštěnost místa. Shrbený mladík v zastávce, pár uniforem, vítr a mokrá tma – ponurá komiksová scéna do filmu Sin City.
Kolegové z policejní hlídky nás doprovodí na záchytku. Mladík dýchne přes tři promile.
„Měl jsem i sedm,“ hlásí. „Nechte mě odejít, lehnu si někde za lavičku...“ mžourá ospale.
Vysloužilou praktickou paní doktorku (72) znepokojují bolesti na hrudi. Podobně je již měla dříve, ale to pomohl prášek na uklidnění. Dnes nikoliv i přesto, že zvýšila dávku.
Na EKG nejsou žádné akutní změny. Pacientka se ovšem poveze k odběru krve do nemocnice, aby se vyloučila přítomnost enzymů vyskytujících se v krvi při infarktu. Zajišťujeme žilní vstup. Kuba seznamuje pacientku s novotami americké armády a předvádí ji superspecielní škrtidlo. Paní doktorka z úcty k oboru úspěšně předstírá zájem.
„Moje maminka byla taky doktorka. A vlastně i babička,“ vzpomíná. „Synové? Ty ani jeden. Za to vnučku teď přijali na medicínu,“ chlubí se spokojeně. „U nás se to dědí asi po přeslici.“
I manžel byl lékař. Ten již ale umřel. Muž, co nás vedl do domu, je přítel.
„To jsme se jen sešly takový dvě osamocený duše,“ jihne paní doktorka.
Hudebně taneční klub v prostorech Sokolovny. Bezvládná opilost jedné z návštěvnic nás zavádí z okraje velkoměsta zpět do Čtvrtě, kde jsme ještě před dvěma měsíci působili. Nepěkná připomínka nedávných dob, kdy značnou část naší klientely tvořili opilci, bezdomovci a cizinci, též většinou pod vlivem alkoholu.
Osmnáctiletá slečna (1,40 ‰) reaguje na oslovení. Na nohy se sama nepostaví. Španělsky udává, že je Italka. Tvář nezapře jihoamerický indiánský původ. Kamarádky netrpělivě vyžadují adresu nemocnice, kam opilou povezeme.
„One moment, please!“ opakuji po několikáté s rostoucí nevolí. Teprve až se vyjasní, kam pojedeme, mohu podat letáček s adresou.
Popojíždím z dosahu klubu, aby mohl Kuba v klidu sepsat svůj report. Z rádia se ozývá disonantní dvojhlas saxofonu a trubky v prudkých synkopách. Klavír s divokou jazzovou urputností vede melodii kadencí vzhůru jako po obřích schodech s několika chybějícími stupni.
Déšť vyhnal podnapilce z ulic. Řeka sebevědomě obsadila náplavku. Rozhlížím se prázdnou ulicí a mám pocit, jako bych určitými receptory, které lze získat jen lety na velkoměstské záchrance, vnímal skrze zdi okolních domů vibrace a vlny způsobené bezobsažnými výkřiky a dupotem vratkých nohou nedůstojně se pokoušejících o tanec.
„Proč jedete sem!?“ nezvládá dnešní nápor opilců paní doktorka v Obecní nemocnici.
Komentáře