Záchranář ze Sídliště - denní V/9/2024
Nedbám předpovědi a ráno se navlékám do žlutého nepromokavého overalu zářícím novotou. Po několika kilometrech na motocyklu deštivou dálnicí však začínám pociťovat v místech, kterých si jako muž dovedu obzvláště vážit, neklamné známky průsaku vody.
„No, je to možný!?“ vztekám se na stanovišti a na důkaz svých slov ukazuji přítomným rozměrnou mokrou skvrnu na trenkách. Zpochybňující poznámky o původu vlhkosti blahosklonně přehlížím.
Kekeni (1935) upadla v koupelně na koleno. Hledím v monitoru palubního počítače na zvláštní jméno a musím napnout veškerou sílu své představivosti, abych do moderní koupelny domu v zánovní čtvrti za areálem pekárny dovedl umístit vrásčitou africkou stařenu s oteklým kolenem. Na místě však ošetřujeme věkovitou dámu maďarské národnosti, slovenského bydliště a československého občanství. Ano, je to tak. Je mi předložena nádherně zachovalá občanka z dob ČSSR. Paní, jejíž maďarské jméno neměli na dispečinku šanci správně uchopit, má v občance fotku z dob, kdy musela plést hlavy všem mužům na Jižním Slovensku.
„Tak je to Češka, Slovenka nebo Maďarka?“ ztrácí se v tom sestřička na
příjmu s archaickou občankou v ruce.
Praktickou lékařku navštěvuje sedmdesátiletá onkologická pacientka pro neustálé nutkání ke zvracení. Její žíly jsou po chemoterapiích v prachbídném stavu. Kanyla se nedaří zavést nejen paní doktorce, ale neúspěšný je i můj parťák, což se stává skutečně zřídkakdy.
„A tady máte ještě nějakou dokumentaci,“ ševelí paní doktorka, když se máme s pacientkou k odchodu, a strká Kubovi do batohu balíčky čokolád a kafe. Culíme se co nejroztomileji.
Obloha v tmavých odstínech šedi. Jen po celé šíři obzoru se táhnou vzhůru šmouhy světlejší šedi. Prší a prší.
Praktického lékaře navštívil pětašedesátník, kterého několik neděl trápí pneumopleuritida. V posledních dnech se již cítí lépe, laboratorní hodnoty z krevního obrazu však hovoří o opaku. Poveze se na další vyšetření do nemocnice.
Příjmová sestřička mě zaskočí. Zadává pacienta do elektronického systému a od ruky se jí táhne plastová hadička k infúzi na stojanu.
„Chvilku vydržte, zavolám doktora,“ vstává od počítače a vydává se hledat do útrob příjmu lékaře. Stojan s infúzí vleče s sebou.
15555...! piští pager v průjezdu pro sanity. Úraz hlavy.
Roční holčička spadla z postele. Udeřila se do obličeje a krátce krvácela z nosu.
Čekám na chodbě domu, abych v nevelkém bytě nepřekážel. Chvíli si z okna prohlížím střechu naší mercedesky, pak hodnotím interiér moderního domu a znalecky hladím omítku zdárně a vkusně imitující beton. Nakonec studuji evakuační plán vyleptaný na skleněné tabulce a pohledem kontroluji, jestli umístění protipožárních prvků odpovídá. Z bytu stále ještě nikdo nevychází. Z nedostatku jiné zábavy zkoumám, jak se dostat k hydrantu schovanému za nerezovou deskou naproti schodišti. Deska na mě jako na potvoru vypadne. Mně se ji naštěstí daří vrátit zpět ještě před tím, než z bytu vyjde maminka s holčičkou v náručí a parťák obložený taškami jak soumar. Hrnu se jim naproti pomoci.
Osmdesátiletý dementní klient domova důchodců opět nalezen ležící vedle postele. Jak překonal zábrany, je otázkou. Každopádně sestra má povinnost aktivovat záchrannou službu i přesto, že na pacientovi není známka žádného poranění. Pacient sedí nyní ve společné jídelně, žvýká housku a sleduje televizi.
Rozladěně remcám. Široce parťákovi rozkládám cosi o alibismu a nedostatku zodpovědnosti. Zpráva o subdurálním hematomu pacienta po nedávném pádu proud mé výmluvnosti zastavuje.
Na traumatologii leží na posteli pacient s rouškou přehozenou přes hlavu. U jeho ruky se sklání doktor a sešívá cosi, co bývalo jeho palcem. Umrtvení není potřeba. Další sterilní rouška přes předloktí a zápěstí skrývá ránu, která přeťala inervaci ruky.
„Cirkulárka,“ sdělí stručně doktor, a když si všimne dalších zvědavců sledujících jeho počínání, dodá směrem k nešťastníkovi: „Vzbuzujete zájem, pane Smrčina.“
„No jo, vždyť jsme všichni tak trochu kutilové,“ vzpomenu si zaraženě na cirkulárku, která odpočívá doma v garáži.
V domově důchodců je velkolepá narozeninová párty. V prostoru mezi křídly budovy je postaveno jeviště, stoly se prohýbají pod tíhou jídla.
„Před chvíli tu zpívala Helenka Vondráčková!“ chlubí se sestřička.
„A to nás voláte až teď?“ lomím rukama.
Sestra nás vede dlouhými chodbami k pacientce (81). Na party se svezla z lavice a udeřila se do hlavy. U staré dámy postává snacha. Mrzí se na sebe, že na moment tchýni nechala samotnou. Vždyť přece ví, že už se s ní musí jako s miminkem - je silně dementní.
Paní odvážíme na lehátku chodbou se stropem plným barevných balónků.
„Nechcete jeden na cestu?“ nabízím pacientce.
„Chci!“ horlivě kýve hlavou na souhlas. Když odcházíme z traumatologické ambulance, stále má balónek u postele.
Dvaasedmdesátiletá paní vyrazila vozem s dcerou k praktickému lékaři. Několikadenní bolesti v zádech neustupují, přidala se navíc nevolnost se zvracením. Lékař již neordinuje. Záložním plánem je přivolání záchranné služby.
Komentáře