Záchranář ze Sídliště - denní IV/9/2024
S Jirkou K.
Jméno pacientky je na vizitce zvonku u vchodu do panelového domu uvedeno samostatně.
„Sama doma,“ konstatuju nemilosrdně, když kontrolně pročítám v pageru nespecifické obtíže starší ženy čekaje na otevření dveří. Toto úsloví je mezi záchranáři časté. Ve zkratce označuje pacienta, nejčastěji osamocenou starou dámu, která z nedostatku jiné životní náplně věnuje veškerý zbývající čas starostem o své chátrající zdraví.
Paní doktorka (77) je již dvanáct let v důchodu. Přichází nám otevřít dveře domu a vede zpět do bytu pro zavazadla a doklady. Má trápení s onkologickým onemocněním. V posledním týdnu ji obtěžovala viróza a horečky. To ale již odeznělo. Nyní se cítí slabá a stále se potí. Bojí se, že by zítra neměla sílu zvládnout objednané CT vyšetření. Těším paní, že by to jistě zvládla, však krásně chodí.
„To víte, když je člověk sám, musí zvládnout spoustu věcí,“ povzdychne si paní doktorka.
Spouštím počítač, abych výjezd zapsal a připravil parere k předání. V monitoru na mě vyskočí záznam z posledního výjezdu noční směny: Mykola Samsonenko (45) poslední 1,5 měsíce nechodí do práce a pije lahev vodky denně, stěžuje si maminka. Dále nečtu.
Můj dnešní šofér jezdí velmi rozšafně. Velmi plynulé přejezdy z pruhu do pruhu, opatrná práce s plynem, aby se omezila potřeba brždění. Uvědomím si, že jsme spolu již jednu směnu strávili a vzpomenu si, že Jirka byl a stále je na částečný úvazek profesionálním řidičem autobusu. Imponuje mi to. Můj otec svého času také brigádničil v autobusových garážích a společné jízdy linkou si nesu s sebou jako krásnou vzpomínku.
Muž (44) se slovenský občanstvím má bolesti na hrudi. Třese se, je neklidný. Značně zanedbaný zjev. V minulosti operace srdeční chlopně. Čtyři dny mu je nevolno. Čtyři dny také proto nepije alkohol, jinak pravidelně. Abstinenční příznaky?
Šestatřicetiletou Slovenku, drobounkou atraktivní brunetu, přivádí k vozu její manžel. Naříká, přichází v hlubokém předklonu pro bolesti v podbřišku trvající druhý den. Velmi neklidná, značně rozrušená, plačtivá. Podává popis jakýchsi podivných potulujících se boulí po břiše. I nyní má pocit, že se jí v břiše něco hýbe. Dále hodně pije a málo močí, dlouho nebyla na velké.
Rozhodná vyjádření směřující k manželovi („Ty se hlavně teď postarej o děti!“) se střídají s infantilním nářkem. Zmateně se pokouším vyznat v této ženské tváři s umělými dlouhými řasami a četným piercingem. Alkohol a drogy rozhodně ne!, odmítá můj náznak matka tří dětí.
Během předání se okamžitě pohádá se sestřičkou na chirurgii. Jeví se jí málo empatická.
Nedaří se nám na vytipovaném místě u konečné tramvaje nalézt pacienta. Nakonec k nám odkudsi s máváním přibíhá vysoký muž.
„Já už na vás támhle mával,“ spouští vzrušeně. Vysvětluji, že jsme měli nepřesnou adresu.
„Kdepak je pacient?“ ptám se a chystám se nasadit si záchranářský batoh.
„To jsem já.“
Muže (55) od devíti hodin trápí bolesti vpravo od pupku. Na internetu se dočetl, že podobné bolesti je třeba řešit, trvají-li déle než šest hodin. Doktorka na pohotovosti mu ale v telefonu řekla, ať raději přijede. Bál se, že by to nezvládl, tak přivolal nás.
Jirka, který zná všechny autobusové linky velkoměsta, jej svým klidným hlasem informuje, že se právě nalézáme na zastávce linky XY, která jej do deseti minut doveze přímo před budovu pohotovosti.
„Vážně?“ diví se muž a hrne se do sanitky.
Odběr anamnézy vyžaduje značnou dávku trpělivosti. Pacient mi podává zevrubný výčet všech nemocí, jež jej v životě potkaly, včetně důvodů, pro které byl na VŠ před třiceti lety uvolněn z tělocviku. Resumé: Muž je zdráv, s ničím se neléčí, žádné léky neužívá. Příčinu aktuálních obtíží spatřuje v nadužívání česneku v poslední době.
„Tak pánové, ta co jste ji přivezli minule, ta v sobě měla tolik kokainu, až se tomu nechtělo věřit. Co je to venku, už pěkně tiše leží a ani nemukne,“ sděluje sestra na chirurgii.
I tuto třicetiletou slečnu překvapí v autobuse bolesti v podbřišku. Slečna pláče a pláče. Před dvěma měsíci prošla gynekologickým zákrokem pro nevyvíjející se plod. Nedávno zjistila, že si na její občanku přítel nabral několik půjček, v práci se nyní nedaří a zemřel jí její oblíbený pejsek. Mizerné období. Už je toho na tuto sportovkyni, která se věnuje lezení, skokům na kole, baletu a breakdanci, prostě příliš.
„Ta ze včerejška s bolestivou menstruací odmítla hospitalizaci.“ informuje mě pro změnu sestřička na gynekologii.
„Čéče, já si s tebou připadám jak v autobuse na té dvojsedačce vedle řidiče,“ nedá mi to cestou na stanoviště a zase se obracím na Jirku s oblíbeným tématem. Usmívá se a nedá se vyvést z rovnováhy. Probíráme trasy místních autobusových linek, když kousek před stanovištěm dá blinkr a automaticky vplouvá s naším žlutým minibusem do autobusové zastávky.
„Šmarjá!“ chytá se vzápětí Jirka za hlavu a vyváží hned zase sanitu z prostoru zastávky ven. Zvládl to naštěstí dřív, než stihli nastoupit pasažéři. Můžu se potrhat smíchy.
Komentáře