Ohlédnutí záchranáře z velkoměsta - noční XV/8/22

S Kubou

1. Kolaps v kavárně na Újezdě. Že je chlap na káry, je zjevné z kilometru. Dvě mladičké kavárnice rozpačitě postávají nad ožralou (40), který spadl ze židle a zabrzdil obličejem pod stolem. Veze se s rozbitým nosem do špitálu pod dozorem policisty. Nepříliš úspěšně se cestou snaží napodobovat sirénu.

V nemocnici jej veselost přechází. Volá manželka a řve tak, že je to slyšet do širokého okolí.

„OKAMŽITĚ mi řekni, kde jsi!!“

„Já, já jsem t-t-tady,“ zkroušeně vysvětluje manžel a utírá si roztržitě nos do tisícikoruny. V čekárně se náhle jak loutka ztopoří ze sedačky a překvapeně zírá na policistu, který jej celou dobu doprovází.

„D-dobrý den!“ podává mu ruku s přihlouplým provinilým úsměvem. Čekárna se směje.

2. Pomočený opilý bezdomovec (50) s potlučenou hlavou v péči policejní hlídky. Uklízím se za volant a tlačím do sebe zbytek kebabu.

Ve špitálu pacienta vedu na WC. Zvedám prkénko a doufám, že se trefí. Pobízím k umytí rukou.

„Zasranej policajte!“ dostává se mi odměny.

V ambulanci chirurgie se ukládá na lehátko příliš nízko a na Supermana se sune nahoru. Povlečení bere za své. Sledujeme jeho počínání společně s personálem ambulance s výrazy pokerových hráčů.

3. Je hodina po půlnoci. Před Úřadem leží na chodníku čtyřicetiletý muž před hlídkujícím policistou. Má mu být nevolno. Je diabetik a chtěl by přeměřit cukr.

Tuší že bude nízký běžel sem až ze Smíchova chvílema teda šel pěšky vlastně přijel do Čtvrti taxíkem z Příbrami chtěl si prohlédnout ty městské domečky rád by shodil nějaký kila aby byl v šedesáti jako skála teď mu vzali invalidní důchod bipolární porucha je prej kompenzovaná zdravotnictví je vážně v dekubitu potřebuje to celé vyříznout jeho cukr že je dobrý no to se divý vůbec není mnohomluvný jen je prostě KOMUNIKATIVNÍ…

4. Před pátou je pěkná kosa. Vyjíždíme ze dvora a v mlze před sebou tuším podle spěchajících rozpitých žlutooranžových kaněk vlak vyjíždějící z nádraží na most nad řeku. Tuhle u zdi dvora mezi činžáky se choulí malá postavička mezi dvěma městskými strážníky. Holá kolena si tiskne k trupu ve snaze udržet unikající teplo v ranním chladu. Když mu sklouzne kapuce z hlavy, podíváme se s parťákem na sebe.

„Slowczik,“ hláskujeme strážníkům jméno známé firmy.

Jen tipuji, ale mám za to, že tento sotva pětatřicetiletý bezdomovec bude mít na záchrance přes dvě stě záznamů. Dnes mě překvapuje. Je to poprvé, co jde sám do vozu a nemusíme jej zvedat na nosítka zpitého a po epileptickém záchvatu. Komunikuje a dokonce dýchne do alkotesteru, kde se objeví tři nuly. V průběhu noci měl asi záchvat – má rozbitý obličej.

Když se jej ptám, kde byl ten rok, co jsem jej neviděl, rozpláče se. Asi tuší, že péče, kterou dostával v kdovíjakém milosrdném ústavu, právě pomalu přichází vniveč. V teple vozu se celý balí do deky až po hlavu.

V nemocnici nemůže očekávat vlídné přijetí. Když sedí v příjmové hale na kolečkovém křesle, jeho tělo se zvláštně zhroutí do naučeného předklonu, v němž je zvyklý spát. Dnes v křesle ale nepobude. Čeká jej postel na oddělení.

„Jako cvičenej medvěd,“ uryje sestra, když Slowczik nejistě balancuje s oběma nohama na jedné z podnožek kolečkového křesla ve snaze přesunout se na postel.

Vystoupáme nad špitál a pak klesáme dolů do města. Nad řekou se rozvaluje mlha jak chuchvalce vaty. Vplouváme do Čtvrti. Stavební jeřáby vypadají v mlze vyšší a tak nějak důležitější. Nad Pavlákem svítá a přes ten mlíčný hrnec mlhy to vypadá, jakoby celé Novoměsto hořelo.

Že je s létem konec a podzim kvapem se blíží, definitivně potvrzuje rozhovor střídající posádky. Řeší, kde budou na Vánoce. Michal zve svého rozvedeného parťáka k sobě domů.

„A pod stromečkem bych měl hovno, co? To určitě!“ odpovídá s vrozenou jízlivostí Pavel, ale je znát, že jej pozvání mile zaskočilo.