Záchranář z velkoměsta - noční VII/1

S Kubou

18.45 Muž (28) zvrací. Má obavy, že zvrací krev, jedná se ovšem o natrávené jídlo. Podobně nevolno mu bylo již před týdnem. Náročný životní styl se podílí na kondici trávicího traktu. Muž pracuje po nocích. Podílí se na tvorbě zábavy během nočních party. Kokain už ale podle vlastních slov tři čtvrtě roku neužívá.

20.25 I tato mladá žena (24) má trávicí obtíže. Od včerejšího večera. Dnes ráno opakovaně zvracela. Nyní má pocit slabosti, nevolnost odeznívá. Trápí ji obava, že se otrávila houbami, které pozřela v polévce. K vozu přichází v doprovodu partnera. Velmi slušní mladí lidé.

Snažíme se rozklíčovat, co pacientku přivedlo k tomu zavolat RZP nyní, kdy se její stav spontánně upravuje. Zdvořile vypráví znovu celý příběh, dotazu nerozumí.

Zatímco parťák vyplňuje dokumentaci, kochám se pohledem na černou siluetu Emauzského kláštera. Tam, někde z nitra komplexu, musely před časem vzhůru vytrysknout dva pruhy jásavého světla v zářivé šroubovici. Zbyly po nich dva bělostné kamenné pomníky směřující k nebi.

Realita spojeneckého bombardování kláštera v pětačtyřicátém je ale ponuřejší.

Odvážíme pacientku na interní příjem. Partner pacientky již čeká na místě, šel pěšky napřed. Opakovaně vyjadřuje poděkování a přeje klidnou službu.

21.30     Plynule pokračujeme do bývalé industriální oblasti, kterou zaplnily novostavby. V jedné z nich v mezonetovém bytě bydlí ukrajinská rodina. Žena (55) se týden potýká s atypickými bolestmi na hrudi. Včerejší návštěva praktika ji obav nezbavila.

S rodinou bydlí babička. Vůbec ji nevadí, že jí s parťákem nerozumíme ani slovo. Vlídně s námi promlouvá a námitek svého syna nedbá. Culím se a neutrálně přikyvuji, abych neurazil.

0.45 Obvykle přelidněná křižovatka tramvajové dopravy na levém břehu v tuto dobu zeje prázdnotou. Ve světle majáků se míhají drobounké sněhové vločky. Která se dotkne země poslední, vyhrává. Od volantu sleduji potkana mistrně přebíhat z úkrytu do úkrytu, než zmizí do podzemí před kroky blížící se hlídky Městské policie. Zamítavě mávám rukou a děkuji za nabídku pomoci. Toto zvládneme sami.

Mladík (20) si přivolává RZP sám. S širokým úsměvem sděluje, že trpí depresemi a má obavy, aby si neudělal ještě něco horšího – na zápěstí ukazuje rozškrábaný pupenec. Zápach nedostatečné hygieny dává tušit, že mladík shání nocleh. Toto podezření potvrzuje doktorka na psychiatrii. Mladík velmi zkušeně zneužívá systém a těžko s tím lze něco podniknout. Není navíc asi ani vůle. Kluk se snaží prostě přežít, do vínku toho dostal podle všeho od života velmi málo.

2.00 Mexický mladík (26) přiletěl večer ze své domoviny. Unavený a nevyspalý po cestě vyděsí spolubydlícího, když ve spánku dostane epileptický záchvat.

Pacient chce zůstat na místě. Je léčený epileptik, léčbu nezanedbává, o svém onemocnění je řádně zpraven, užil lék, který po záchvatu má naordinován.

Zatímco paní doktorka ve voze píše své parere, přichází telefonát z dispečinku. Pacienta bolí v poslední době v kříži. Po záchvatu se bolest zhoršila, rozhodl se přeci jen neurologii s námi navštívit.

Vrátný na neurologii je starý chlapík. Slovák jako poleno s prsty žlutými od cigaret. Při minulé návštěvě mě bavil několika vtipy, kterým jsem z poloviny nerozuměl. Vrátnému to nevadilo. Sám se jim od srdce smál tak, až se mu daly spočítat všechny čtyři zbývající zuby. Dnes má službu, tak vedu Kubu k jeho pultíku, aby si vyslechl nějaký ten fórek. Chlapisko se nedá dlouho pobízet a už pobaveně vypráví o stopařovi, kterému se nejen podařilo stopnout sanitku, ale navíc přimět sestřičku k orálnímu sexuálnímu aktu. Pod přísahou ovšem, že je svobodný a katolík. Stopař během aktu pláče. Sestřičku podvedl – je luterán a ženatý.

„To nevadí,“ těší jej sestřička a dodává: „Však ja som Karel a iděm na karneval.“ Vrátný se spokojeně chechtá. Pak se odmlčí. Chvíli se dívá na konec ztichlé chodby, kde se povaluje tma.

„Poviem vám, chalani, že vám nezávidím. Ja viem že tento rok zomriem, len neviem či pred sedemdesiatkou alebo po nej. Mal som v tej veci videnie,“ podotkne docela klidně. Pak se rozhovoří o Janově apokalyptickém zjevení a o dalších biblických proroctvích týkajících se posledních dnů. Popisuje padající letadla, očipované lidi, vypálené oči od jaderných výbuchů, velkého všemohoucího vládce nenávidícího ženy a milujícího válku, jenž vžene lidstvo do záhuby, smrtící tmu nad celou zemí... Jeho vyprávění se odráží od spoře osvětlených vysokých stěn. Nekáže, nehlásá. Mluví obyčejně jako obyčejný vysloužilý železničiar, který musí chodit do práce, aby si vydělal na živobytí, jelikož celý důchod padne na nájem.

„Co ty na to?“ otočí se na mě parťák, když se vracíme k autu. Krčím zamyšleně rameny. Čtu biblická proroctví ba co víc, věřím jim. V tom děsivém vyprávění jsem jejich odraz vnímal, byť se jednalo o poněkud svéráznější výklad. Ano, vypráví-li bible o posledních časech - dnech Božího hněvu -, už nevypráví o Otci vychovávajícím nezdárné syny, ale o Králi tvrdě hubícím vzbouřence.

Potom mi ukázal řeku s vodou života, jasnou jako křišťál, tekoucí z Božího a Beránkova trůnu prostředkem ulice toho města. Po obou stranách řeky je strom života, jenž nese dvanáctero ovoce. Ten strom vydává ovoce každý měsíc a jeho listí je k uzdravení národů. A tak již nebude žádné prokletí.

(Zjevení Janovo 22,1)