Záchranář z velkoměsta - noční V/3

S Kubou

18.45 Než dojdeme k sanitě, výjezd je zrušen.

19.45 V pizzerii obchodního domu se dělá špatně turistovi (47) z Černé Hory. Shodou okolností je kuchař z pizzerie Bosňák, takže nám dělá překladatele. V ambulanci je pacient, jeho přítelkyně a překladatel. Jižně temperamentní hovor zaplňující prostor ve strmých melodických vlnách mě v představách odnáší zpět do horkého léta až na dalekou Kalábrii. Usmívám se.

21.05     Čtyři měsíce trápí sanitářku (60) z interního oddělení jedné z největších nemocnic velkoměsta bolavá záda. Vyhřezlá plotýnka ji druhý den způsobuje brnění v noze. K vozu přichází sama. Alkoholické výpary v dechu mě udeří přes nos. Paní udává dvě skleničky vína k úlevě od bolesti. Alkotester však naměří 2,15 ‰. Nabízíme odvoz na záchytku. Paní s díky odmítá, zítra navštíví lékaře sama.

22.05 Třiapadesátiletá Ukrajinka bita pěstmi, kopána a škrcena přítelem.

„Ja ho ljubila. Ja Ukrajinka, on Uzbek. Toť vsjo,“ vysvětluje v sanitě příčinu napadení. Nebyla bita poprvé.

„Všichni jsou najebaní,“ ulevuje si stranou policista, „každý má přes dvě promile...“ Vytěžit skupinu bydlící v bytě dá zabrat. Naše paní nadýchá 1,95 ‰.

0.15 Maminka přivádí k vozu jedenáctiletého synka. Na obličeji schovaném v kapuci je k spatření zvědavý úsměv. Matka řeší několikadenní záchvaty kašle.

„No, řekni panu záchranáři, jaký máš záchvaty. Jak už si z toho děláš i legraci, že se nemůžeš nadechnout.“

Chlapec nikam nechce, je zjevné, že jeho „záchvaty“ děsí rozhodně mnohem více maminku. Nakonec se rozhodují zůstat doma.

1.17 Nejde zastavit krvácení z prstu, sděluje výzva v pageru.

„Šmankote, krvácení z prstu nejde zastavit, snad jen když ti ten prst useknou u samýho ramene, ne??“ vztekám se.

Třicetiletý Ind přivádí k vozu svou matku. Ta si drží dlaň omotanou ručníkem. Kuba jí zbaví jednoho ručníku, pak druhého, přikročí k odstřihnutí obvazu, odlepí z ukazováčku samolepící pásku přidržující papír na ráně velikosti... no, velikosti pěkně rostlého mravence. Ranka je čistá, již nekrvácí.

Chvíli mi trvá, než najdu krabičku s leukoplastí. Neodpustím si trochu sarkasmu a vysvětluji cizinci, že na tak velké rány nejsme zvyklí. Směje se, chvíli ťuká do mobilu a pak mi nabídne displej.

„Nikdy jsem neviděl ránu,“ čtu v překladači.

Dvojice odchází domů.

„Aligató!“ vytasí se na rozloučenou parťák znalostí asijského regionu. Snad se mi to jen zdálo, nebo se paní samým překvapením přetavila tečka na čele do barvy vycházejícího slunce?

3.25 Tohoto muže (70) vezl Kuba předchozí směnu do nemocnice s identickými obtížemi - epizody dušnosti a bolesti na hrudi.

Pán si stěžuje. Strávil v nemocnici dlouhých šest hodin a nakonec si jej chtěli nechat na kardiologii. Podepsal revers, potřeboval zařizovat věci do práce.

4.40 Starý muž byl převážen do nemocnice naší službou v 16.00 hod odpoledne. Kvůli vysokému tlaku. Znovu naměřuje vysoký tlak. Hodnota tlaku není nikterak závratná. Pozítří pacienta čeká vyšetření tlaku Holter.

„Moje obvodní už si myslí, že jsem na hlavu,“ posteskne si muž.

Ráno při střídání ulevuji své frustraci. Dovoluji si předložit přítomným hrubě nadsazené přirovnání proběhlé noční k prožitkům muklů v lágru.

„Těm taky nedovolí spát jen proto, aby každou chvíli hlásili svoje číslo. Já se musím hlásit na příjmu...“

Později v šatně hučím do Kuby: „Vždyť to není možný, aby jeden trávil noc tím, že zbavuje spoluobčany jejich neopodstatněných strachů!...“

„Tak to ale přece píšeš v úvodu blogu, ne? Jak to tam máš... „zbavovat strachu z bolesti a bolesti ze strachu...“, tak nějak, ne?“

Má pravdu. Vzal mi vítr z plachet. Od jiného by mě podobná poznámka mohla zamrzet, ale od Kuby to musím vzít bez odmlouvání. Nevím, jak to dělá, ale byť jej únava zmáhá stejně jako mě, dokázal během noční udržet laskavou tvář.

P. S:       ...a osvobodil ty, kteří byli strachem ze smrti drženi po celý život v otroctví.         List Židům 2,15

Douška:

Zde se uzavírá další čtvrtletní profesní kapitola ze života velkoměstského záchranáře. Je na místě poděkovat všem, kteří se rozhodli trávit čas čtením deníkových řádků, a obzvláště těm, jež neváhali nabídnout svůj názor na sdílený obsah. Vážím si toho, že vaše reakce byly především povzbudivé, a mám radost z toho, že se mi podařilo na vašich tvářích vyloudit úsměv ale i zarmoutit tam, kde k smíchu mnoho není.

Dlužím také jednu omluvu. Sliboval jsem statistické zpracování velkoměstských výjezdů, ale faktem je, že jsem se k tomu nedostal.

Čtenářům mám nyní v plánu nabídnout starší čtvrtletní deníkový záznam z léta roku 2022. Obrázků je v něm méně, ale za to mu nechybí zpracovaná statistika. K nalezení bude ve složce Ohlédnutí záchranáře z velkoměsta.

A zatímco vy budete číst, tuším, že se mi bude hromadit čerstvý materiál k dalšímu zpracování.