Záchranář z velkoměsta - noční VI/1

S Kubou

Ouvej. Ten, kdo se posmívá muži, který má „rýmičku“, nikdy nezažil tu příšernou, děsivou a zcela ochromující smrkatúru, jež mě dnes postihla. Noční trávím v roušce. Naneštěstí pro parťáka rouška zadrží sotva polovinu hněvivých ironických výlevů, které mi během směny unikají z pusy cestou k zásahům.

20.30 Tisíce oken ve strojním rytmu zasazených do širokých panelů. Alespoň že světla v nich jsou náhodně rozeseta.

Za jedním z přízemních oken osmdesátiletá žena opět pozoruje netypickou bolest na hrudi. Měří vysoký tlak, aby jeho hodnotu dnes již po několikáté zanesla do červeného sešitu.

Navštívila lékaře tam i onde, aby žádný z nich nenašel žádnou závažnou příčinu jejích obtíží. Nakonec je odeslána na psychiatrii. Deprese a panické stavy. Zasahujeme zde po sedmnácté.

„Hrůza, když mě to postihne uprostřed noci,“ otáčí se paní k parťákovi, který nad ní stojí jako anděl strážný.

„Dcera mě u sebe rozhodně mít nemůže,“ odpovídá a pak vypráví, jak bývala dříve užitečná. Naučila se těsně před důchodem pracovat i na PC.

„Já vím, že jsem tu teď už jen na obtíž...“

21.30     „Bojí se tmy?!“ zase se vztekám a utírám si nos. Myslím tím mladší ročníky, které jak se mi zdá, nás v průběhu nočních hodin vytěžují mnohem více, než ty starší. (Tvrzení zpětně ověřím statisticky.)

Žena (37) od večera zvrací a má opakovaně řídkou stolici. Obává se, že jí neprospělo sushi k obědu. Zavolat pomoc se rozhoduje v momentě, kdy jí začínají brnět prsty rukou a kolem úst. Obává se otravy.

Při našem příjezdu se již cítí lépe, opadá rozrušení a brnění ustupuje. Rozhoduje se zůstat doma. Manžel na ni dohlédne. Jsou poučeni, jak se zachovat, kdyby se měl stav akutně zhoršit.

21.40     Dvouletá holčička má druhý den horečku. Novostavba. Opuchlý nos mi nedá pokoj a pořád moji pozornost stáčí k rozměrnému klíči se znakem Mercedesu, který se třpytí vedle mě na botníku. Tuším pod sebou v suterénu vyhřátou garáž s odpočívajícím SUV a připadám si zde zbytečný.

23.00     Novopečená maminka (26) má bolesti břicha. Podrážděný žlučník, jako již dříve. Dnes ji nezabraly algifenové kapky. V šest let starém záznamu deprese. Ne, antidepresiva již dávno neužívá.

1.00       Ukrajinku (54) v novostavbě bolí dvě hodiny hlava, má pocit závrati. Podobně již jednou, když se jí „zbalamutily krčny kržistálky“. Dobíráme se k závěru, že má obtíže s krční páteří.

3.00       Muž (35) v sídlištním bytě budí manželku ze spánku divokými křečemi končetin. Je zmatený. Doma novorozeně. Vstupní dveře panelového domu nelze na dálku odemknout. Žena pudově odmítá opustit muže a miminko a rozhoduje se nám z šestého patra hodit klíče. Než se jí v tom podaří zabránit, svazek klíčů se řítí k zemi. Stáčím pohled vzhůru, abych detekoval místo dopadu, neboť je zde mnoho příležitostí, kde by mohly klíče ve tmě nadobro zmizet. Když ale vidím, že se mi svazek nebezpečně přibližuje, kryju si hlavu a ukročím pod vstupní stříšku domu.

Křach! Rána jako z děla. Zánovní metalíza jednoho ze zaparkovaných vozů bere za své.

„Šmarjá!“ děsí se nad námi paní, „já to ráno urovnám,“ slibuje.

Muž podle všeho prošel stavem podobajícím se epileptickému záchvatu. Má nárok. Podle všeho je novorozeneček vůbec nenechá vyspat. Paní doktorka jej odesílá do nemocnice.

Hleďme!, rýmička je pryč. I tak se vracím domů s pocitem, jako bych prošel dlouhým únavným snem.