S Kubou
18.20 „Kde máte návleky?!“ vystavuje nám stopku při vstupu do bytu muž s děckem v náručí. Jeho manželka (35) má kašel a bolí ji hlava.
„Gumové návleky na boty,“ upřesňuje, když vidí naše zdvižená obočí. „To se na mě nezlobte, ale je přece NORMÁLNÍ mít u sebe návleky,“ rozčiluje se nad naší nehoráznou bezohledností k jeho plovoucí podlaze.
„Je to tak normální, že jste první, kdo po mně něco takového za dvacet let služby vyžaduje,“ oponuji užasle.
Volající ovšem žil dvacet osm let v Dánsku a tam rozhodně záchranáři vstupují do bytu s návleky.
20.10 Ukrajinský muž (30) v obchodním domě přistoupil k pultu s alkoholem a na ex vypil lahvinku vodky. Policisté mu ještě stačili udělit pokutu, než se svalil na zem a usnul.
„Mikolo, vstáváme!“ střílím od boku v pokusu muže probudit. Marně.
„Jak si věděl, že je Mikola?“ diví se parťák s otevřeným pasem opilce v ruce.
„Všichni jsou Mikola,“ bručím nakvašeně, než se nad úspěšnou trefou rozesměju.
23.25 „Já jsem doktorka Jarina Gumpová,“ sděluje důležitě ve voze opilá žena (44), „a já si nemyslím, že bych neměla jako nemít jako, jak říkáte v ne... obličeji..., chápete?“ odmítá existenci tržné rány nad okem. Odmítá i dechovou zkoušku. Odmítá se nechat ztotožnit.“ Přestože se parťák snaží přistupovat k opilé s obdivuhodnou trpělivostí, naše přítomnost ji brzy začne obtěžovat.
„Nejste vy nějaký debilové?“ Kolem hlavy mi prosviští kabelka a pacientka se hrne ven. Tam na výsledek našeho ošetření čeká její kamarádka, která RZP přivolávala. Dotyčné, kolegyně lékařky, dnešní večer trávily společně nad vínem.
„Taky jste to mohli zvládnout líp,“ nezdá se volající náš přístup dostatečně citlivý. „Má doma malou dceru a zejtra jde ráno do práce. Máte v autě cétéčko?“ vrací se na odbornou rovinu. „To byla rána, jak upadla. Slyšela jsem to na tři metry!“
Ani policejní hlídka si s Jarinou nevede lépe. Zprvu se zdá, že uniformy ji přeci jen přimějí spolupracovat, ale zdivočelé emoce brzy zcela přemůžou zbytky racionality a žena propadne hysterickému vzteku. Do nemocnice se veze za použití donucovacích prostředků.
Taková je láska má, opakuje rozněžnělý Standa Hložek hlavní téma písně znějící z rádia za cinkajících tónů klavíru, když tmou přibližuji sanitu k nemocnici. V ambulantním prostoru slibuje rozzuřená ženština dohlížejícímu policistovi nejstrašnější smrt.
„Nechte mě sedět, ať můžu rozvážit situaci,“ mračí se paní doktorka v prostředí úrazové ambulance, aniž by kdokoliv chtěl, aby vstávala. Když důkladně rozváží situaci, omezí šalamounskou právní kličkou traumatologovi kompetence: „Já nesouhlasím, že mám a nemám.“
Později nadýchá přes tři promile alkoholu.
5.30 Ukrajinská postarší paní (70) se necítí dobře. Hodnota krevního tlaku, kterou naměřila, považuje za příliš vysokou. Ujištění, že hodnota je zcela v normě, stav pacientky nelepší. Převážíme ji k internímu vyšetření.
Kochám se z nekryté chodby domu výhledem na starou pevnost nad řekou. Dům asi musel kdysi částečně ustoupit výstavbě železničního mostu. Pavlačím domu tak bylo nabídnuto romantické panorama. V domě bydlí nyní Ukrajinci. Naproti v patře jsem před časem ošetřoval malého ukrajinského kojence.
P. S: Nedívej se na víno, jak je rudé, jak jiskří v poháru a hladce klouže dolů. Nakonec uštkne jako had, kousne jako zmije. Tvoje oči uvidí divné věci a tvé srdce bude mluvit obojace. Budeš jako ten, kdo leží uprostřed moře, kdo leží při vrcholu stěžně. Zbili mě, ale necítil jsem bolest, ztloukli mě, ani jsem to nepoznal. Kdy se probudím? Už ho zase chci! Přísloví 23,31-35