Záchranář z velkoměsta - noční III/1

S Kubou

18.30     V domku s půdorysem garsoniéry bydlí jedenadevadesátiletý muž. Upadl, a tak jej našel syn, když se vrátil z práce. Bydlí v domečku nalepeném na ten otcův v řadě identických minidomečků. Tak je nechal postavit ředitel Waltrovky pro své dělníky v době osvícených továrníků.

Stařec je nedoslýchavý, mnoho nemluví. Ví, že odpovědi pravděpodobně neporozumí. V sanitě se ale dvakrát zeptá, jestli budu nablízku. Hledí na mě klidnýma modrýma očima. Sedám si vedle něj, aby mě viděl. Představuji si, jak se kolem těch dvou očí s lety měnila tvář a jak se s věkem měnila jejich jiskra. Lampou těla je oko. Je-li tvé oko čisté, celé tvé tělo bude plné světla. (Mt 6,22)

Cestou spí zachumlaný do deky.

20.15     Na Místní oddělení policie přichází muž (42) se strašlivým tajemstvím. Prováděl soukromé pátrání po kamionu, který během covidové pandemie unášel zmrzačené, postižené i jinak nemocné občany, aby jim odebíral orgány a ty prodával. Zprvu nám to kriminalista-amatér nechce prozradit, ale rozmluví se, když pozná, že jsme „féroví doktoři“. Zakřiknutý chlapík příšerně se potící v šusťákové soupravě z let devadesátých popisuje krvavou spoušť, kterou v útrobách kamionu spatřil. Nikdo mu to nevěří. Navštívil policejní úřadovnu, jelikož se cítí být pronásledován.

Už měsíc neužívá pervitin, před dvěma dny vysadil svoji pravidelnou medikaci a na psychiatrii jede zcela dobrovolně. Ostatně podle naší kartotéky nikoliv poprvé.

22.50     Rakouský důchodce (65) si přijel do Prahy vyhodit z kopýtka. Před jedoucím policejním vozem přebíhá dvouproudou silnici a brzdí čelem o obrubník. Inženýr Bruno je dva metry vysoký, opilý a nechutně arogantní. Když přijíždíme, strká se s hlídkou policie, která mu přiběhla pomoci. Strhává si obvaz a nadává. Na čele má hlubokou tržnou ránu.

„Ihr tschechischen...!“ hledá vhodný výraz, kterým by všechny přítomné pohanil, ale policejní uniformy v bezprostřední blízkosti jej v rozletu přeci jen zaráží. Asi mu připomněly ty rakouské. Když se nevzteká, hypnotizuje mobil s prstem připraveným k dotyku. Nechápavě civí na displej vyžadující PIN.

V nemocnici nás triážní sestra odesílá do patra na ORL. Z ORL nás sestra žene zpět na traumatologii a tam nás doktor opět otáčí na ORL. Na ORL rezolutně odmítají pacienta přijmout. Nehneme se, dokud si to doktoři mezi sebou nevyjasní.

0.30       Další policejní hlídka spatřuje pád opilé ženy. Přichází ji na pomoc a ošetřuje ji. Partner zraněné hlídku napadá, pak se pokouší utéci na opilých nohách a sám padá. Muž (86) je spoután. V   krvi má obstojných 3,45 ‰ alkoholu a v našich záznamech již několik výjezdů tohoto druhu. Policejní uniformy na něj nedělají žádný dojem. Nadává a nadává. Záchytka je v tuto páteční dobu již dávno plná, takže se muž veze do nemocnice. Během cesty usíná. Sestra na příjmu si nechce zaplnit opilcem jednu z mála zbývajících postelí, takže jej ukládáme na pojízdné lůžko v hale před příjmem v naději, že bude spát. Chyba. Za opilcem přichází jeho partnerka, kterou zde mezitím ošetřili, a chlap zase vyvádí.

Zatímco předávám k podpisu parere, vedou kolem mě svorně traumatolog a doktor z ORL našeho Rakušana na postel.

„Nebudu platit CT vyšetření!“ vzpouzí se, aniž by po něm kdokoliv cokoliv k placení chtěl.

2.15       Hlídka policie úspěšně nalézá muže v pátrání na vytipovaném místě. Muž je hledán, neboť jeho dospělé děti oznámily, že si chce sáhnout na život. Jedná se o osmačtyřicetiletého Roma (0,60 ‰ alkoholu). Před Vánoci jej opustila přítelkyně. Pokusil se otrávit neúspěšně léky. Nyní oznámil dětem, že skočí z mostu. Trápí se.

                „Já vám řeknu, ženský jsou...“ uvědomí si přítomnost policistky a nedořekne. „Ne všechny samozřejmě,“ dodá.

                Stýská si na romský život. Kdyby žil v USA, žaloval by Českou republiku za neposkytnutí vzdělání. Vzpomíná, jak na zápisu do první třídy správně do čtverce umístil kolo i trojúhelník, a přesto šel do Zvláštní školy. Považte, on, který má dva obory – kovotepce a obráběče kovů, on dělá pekaře v nejmenovaném obchodním řetězci. Ptám se, na co si stěžuje, kdo má vystudované dva obory?

                „No jo,“ mávne rukou, „to až ve Valdicích...“

                Než se vydáme směr Psychiatrie, poprosím policejní hlídku, aby muže zkontrolovala, jestli nemá zbraň. Podávají mi kuchyňský nůž. Čepel je umně esovitě prohnuta. Směju se, že je to na otevírání mušlí. Chlap se zubí, a prý ať si to nechám, že to nepotřebuje. Nakonec nůž s pacientem skutečně zapomenu předat a všimnu si jej až ráno, když dělám ve voze prostor ranní směně. A tu mě to napadne. Stojím za zavřenými dveřmi stanoviště a pokouším se tou křivulí odemknout západku. Nedaří se. Asi málo praxe.