Záchranář z velkoměsta - denní XV/12

S Kubou

Noční posádka probírá výjezdy. Z kraje směny resuscitace. Pak řešili sebevražedné sklony jednatřicetiletého muže. Potom se zabývali čtyřicetiletým Ukrajincem, který v opilosti na vycházce se psem zabloudil, a hledala jej na žádost matky policie. Byl paranoidní, domníval se, že je pronásledován. Ještě jednou v nočních hodinách psychóza třiceti sedmiletého muže. Ani toho to tady už nebaví a chce si o tom s někým popovídat.

9.05       Osmaosmdesátiletá paní nalezena zetěm, který ji navštívil, aby spravil odpad. Na zemi mezi dveřmi bude ležet pravděpodobně druhý den. Předchozí stať o nechutném zápachu jsem si asi měl odpustit. Žaludeční obsah teď v hrdle slušně bublá parťákovi.

V myčce na příjmu nemocnice je zmatená pacientka připravována k očistě. Uklízím nosítka. Sanitář rozvíjí úvahu, zdali je snesitelnější zápach zvířecí nebo ten lidský. Závěr podle něj vyznívá v neprospěch člověka.

Cestou na základnu se stavujeme v oblíbené samoobsluze. Za kasou nová tvář. Mladá dívka sedí vzpřímeně za pokladnou a ve tváři má výraz, který jí přidává na atraktivitě. Koutek úst má mírně zvednutý do úsměvu. Neřekl bych z přemíry pýchy. Spíše z vědomí, že každý muž, který stojí ve dvou frontách k pokladnám, čelem směřuje tak nějak samozřejmě k ní. Sebevědomý výraz jistoty půvabu a mládí.

Sleduju parťáka platit. I on nabízí pokladní širší úsměv, než bývá obvyklé. Šklebím se a pomáhám mu naložit nákup k tomu mému.

12.05     Žena (73) v malém bytě v novostavbě na kraji Chuchle. Naměřuje si vysoký tlak. Přede dvěma dny byla na LSPP, kde jí doporučili zaznamenávat hodnoty tlaku a pak následně řešit se svým praktikem. Dnes ovšem tlak opět stoupl. Vyplňuji dokumentaci a jedním uchem poslouchám strasti pacientky, jak je svěřuje trpělivému Kubovi. Nejdříve si stěžuje na doktory, které navštěvovala, pak plynule přechází na celé své curriculum vitae.

„Staří lidé se musí někdy vymluvit,“ vysvětluje parťákovi pacientka. „Nerada to dělám, ale potřebuji se uklidnit.“ Dívá se vděčně na Kubu, který celou dobu chápavě sleduje tok její řeči.

„Budu na vás myslet, až mi bude špatně.“ Když Kuba tázavě pozvedne obočí, rychle vysvětluje: „Jako na takový uklidňující prvek.“

Tlak paní během rozhovoru klesl téměř na normální hodnotu.

13.45     Plynule pokračujeme v zachraňování. Muž (28) v červeném renaultu má bušení srdce. Přichází k vozu a drží se na hrudi tam, kde srdce obvykle nebývá. Stres. Soudí se o dceru. Už předevčírem po soudním stání měl tyto obtíže. Dnes jej vezl otec na oběd, „hodně spolu mluvili“ a pacienta to rozrušilo.

„Nezastaví se mi srdce?“ ujišťuje se rozvalený na sedačce v ambulantním prostoru, jako kdyby seděl u televize. Vzápětí si stěžuje, že jej brní mozek. Vyjadřuje naději, že jej v nemocnici budou hospitalizovat.

Netuším, jak dalece se na jeho mentálním stavu podepsal operativně řešený úraz hlavy, kdy před rokem ve vysoké rychlosti autem „přerazil tři stromy“.

„Nevadí, že teď omdlívám?“ dotazuje se s rukama v kapsách, když se na pokyn sestry na příjmu přesouvá z vozíku na lavičku v čekárně.

Kvůli stresové reakci zasahujeme dnes u tohoto mladého muže potřetí. Celkově čtyřikrát.

15.50     Paní (75) bolí břicho. Vítá nás tak živelně a s takovou radostí, až se musím smát. V sanitě ale křečovitá bolest paní veselí z tváře na krátko smázne.

Zjišťujeme mimo jiné, zdali jí odchází plyny a jakou měla stolici.

„Jako vlčák, pane záchranáři, jako vlčák!“ pobaví odpovědí. Po zbytek trasy do nemocnice mě seznamuje se zálety manželky jistého známého zpěváka, která bydlí v sousedství.

Když pacientku předávám na chirurgické ambulanci, sestřička právě provádí na vedlejší posteli jakýsi nezáviděníhodný zákrok na vyšpulené pánské zadnici. Odcházím tisknout svůj report, a když se po chvíli vracím, doktor právě nabízí nešťastníkovi židli: „Posaďte se, než dopíšu zprávu.“

Chlap se nejistě šklebí.

„Snad radši postojím, doktore...“