Záchranář z velkoměsta - denní XIV/1

S Kubou

6.50 Hrdost a čest hlásá tetování nad okem u tohoto muže (50), který leží v dešti mezi berlemi pod vlivem drog před nákupní pasáží. Hrdý výkřik je připomínkou dob, jež nikdy nenastaly. Není schopen se postavit. Opiátový přípravek mu tíží víčka.

7.40 Na přechodu přehlédl řidič osobního vozu ženu (45) spěchající do práce. Mnoho se nestalo. Kontuze v oblasti kolene.

Paní má anglické příjmení bez přechýlení.

„Vzala jsem si partnerovo jméno kvůli dětem,“ vysvětluje.

„To už si vás taky mohl rovnou vzít, ne?“ oponuji.

„Navrhovala jsem mu to, ale nechtěl,“ usmívá se milá paní.

10.15 Slovenka (55). Sanitu přivolává partner. Sociální případy. Čekají před domem. Paní téměř bez pozdravu vstupuje do vozu. Partner si mě bere stranou, aby mi vysvětlil, o co jde. Mluví nesouvisle, nekonkrétně, dochází mi, že je nejspíše opilý. Naznačuje, že má přítelkyně problémy „s hlavou“ a „je chorá“. Výmluvným gestem vedeným k mému břichu naznačuje, že jej snad chtěla pobodat, ale nemusím se bát, nůž sebou nemá.

Paní připouští, že má sluchové halucinace, které jí už několik dní nedovolily pořádně se vyspat. Co slyší, přesně neuvádí. Snad ji mají hlasy pobízet k nemravnostem. Každopádně ji komandují, nemá chvíli klid. V minulosti opakovaně v psychiatrické léčbě kvůli závislosti na alkoholu.

Když paní nezná odpověď, nebo se jí jeví příliš komplikovaná. Nevýrazně a sklesle vypustí: „Já nevím...“ Odpovídá tak na většinu dotazů.

11.20 Čtrnáct  dní bolí paní (67) záda. V sobotu na neurologii v blízké nemocnici. Doporučena návštěva neurologické ambulance a praktika. Ráno nebylo pacientce dobře a vyzvrátila ranní porci léčiv včetně těch proti bolesti. Záda bolí.

  „K praktikovi bych nedošla,“ vysvětluje, „a k neurologovi jsem objednána až za čtrnáct dní.“

Pacientka je nerozhodná, psychomotorické tempo zpomalené. Dlouhodobě ji trápí deprese.

Zvláštní dojem na mě učinil její partner, když jsme vstoupili do předsíně bytu. Nejen že jej náš příchod nepřiměl ani se na nás otočit, ale prošel kolem, aniž by se jakkoliv zajímal i o to, co se bude dít s jeho paní. Soužití dvou cizinců, kteří se až příliš dobře znají?

13.15 Hrdý rodák z Karviné s poctivými 130 kg váhy. V prosinci prodělal operaci totální endoprotézy krčku kosti stehenní a od té doby se mu kloub samovolně dvakrát vykloubil. Dnes potřetí. Sám přichází otevřít o berlích dveře. Je v bytě sám. Bolestí se silně potí, ale nenaříká. Naviguje mě po malém bytě, abych mu pomohl sbalit to nejnutnější.

Koukám na lehátku v autě na jeho dubovitě rozložitou postavu.

„Jsem kus chlapa, nie?“ raduje se. Tipuji, že pracoval v kamenolomu. Mýlím se. Skládal uhlí nejprve v koksovně, dokud ji nezavřeli, a pak dvacet let v teplárně, dokud neuzavřeli i tu. Parťák si nabíhá, když se jej ptá, zdali v teplárně topili hnědým uhlím. Chlapík se nafukuje a zavrčí: „Fuj! Pane, ja som z Karvine. U nas palíme jenom to naše černe zlato!“

Během převozu natřásán na výmolech městských ulic mění názor a žádá o analgetikum. Dostává se mu k jeho spokojenosti rajského plynu. Poslední doušky do sebe vtahuje před předáním.

„Vycucnul jsem vam to aspoň?“ chechtá se při pohledu na malou železnou lahev, odkud k náustku vede dlouhá bílá hadice.

Parťák kouká na tlakoměr a odpovídá: „Ještě tam zbylo pro jednu úplně malou slečinku.“ Chlap je spokojený.

15.20 Slečna (19) původem z Blízkého východu, absolventka střední zdravotní školy, se připravuje se spolužáky na taneční vystoupení u příležitosti maturitního plesu. Během nácviku při doskoku jí cosi s rupnutím povolí v kolenu. Na nohu se již pro bolest není schopna postavit. Při příjezdu bojuje s panikou, ale naštěstí se jí podaří s naší pomocí situaci zvládnout. Ví, co je zapotřebí, neboť již v minulosti ataky paniky a úzkosti měla, a dobře spolupracuje.

Podáváme osvědčenou kombinaci analgetik a pacientku předáváme téměř bez bolestí na úrazové chirurgii.

„Kam se chystáte po škole?“ ptám se zvědavě. „Míříte do zdravotnictví?“ Sestřička vrtí zamítavě hlavou.