Záchranář z velkoměsta - denní XII/2

S Kubou a Míšou

9.00 Na dotaz co přimělo pacienta (56) kontaktovat linku 155, reaguje dotyčný beze slova širokým rozevřením županu. Pod ním je nahý. Po očku mrknu na přítomnou dvacetiletou stážistku. Ustála to, ani nehnula brvou. Když se muž nedočká okamžité reakce, upozorňuje nás na oteklý penis a šourek.

Při předání uvádím pacientovi strasti.

Přebírající doktor s úsměvem vypráví o nepochopitelné potřebě pacientů s podobnými otoky během vizit šokovat mírou svých zduření zdravotnický kolektiv i ostatní pacienty na pokoji. Pobaveně reaguji. Myslím, že už vím, o čem mluví.

10.20 V bytě honosně se chlubícím dvěma pokoji je pro čtyři lidi nedýchatelno. Celkový rozměr sotva přesahuje 30 m2. Dvaaosmdesátiletá paní zde žije sama. Třes, který ji zabraňuje mluvit souvisle a nedovolí ji činnosti, jež mívala ráda, není příčinou, proč nás přivolala. Necítí se od rána dobře a během měření tlaku objevila vyšší hodnotu srdeční frekvence. Stav konzultovala s praktickou lékařkou a ta doporučila přivolat záchranku. Elektrokardiogram skutečně vykazuje poruchy převodu rytmu.

„Chtěla bych umřít,“ sklesle prozrazuje pacientka, kterou od doby kdy jí zemřel manžel, ze všeho nejvíce trápí samota.

11.35 Zaměstnankyně městského úřadu (52) na oběd nedošla. Před úřadem v místě, kterým prošla předtím již stokrát bez úhony, zakopla a ošklivě se udeřila do obličeje. Klečí nad kaluží krve, která teče z rozbitého nosu. Ten je ošklivě deformován, roztržený a docela jistě zlomený.

„Takhle jsem se netřásla ani před porodem...!“ nedokáže zkrotit roztřepané ruce nešťastnice.

Lékař na ORL se k pacientce sklání a zatímco si nechává celý příběh převyprávět, pacientku neustále hladí po vlasech. Navyklý pohyb lékařovy ruky nepřitahuje ve svém opakování jen mě. Fascinovaně jej sledují i Kuba a stážistka Míša po jeho boku.

13.35 I tato paní (83) již dávno přišla o manžela a ve svém bytě žije sama. Upadla, neměla sílu vstát a než se dostala k telefonu, aby zavolala dceři, trvalo to několik hodin.

Má vykloubené rameno. Počítám, že mě by se valily z očí slzy jako hrachy a velmi bych spěchal k lékaři. Pán Bůh je však ke starouškům milosrdný, jejich práh bolesti je na docela jiné hladině. Prioritou poraněné tak je nyní mít sebou vše potřebné. Vozíme ji tedy na naší sedačce po bytě, aby v tašce bylo všecko, jak náleží. Tu vyzvedneme papírové kapesníčky, tuhle brýle na čtení, tam něco z hygieny...

3.00 Paní (60) s teplotou a bolavým uchem, ze kterého vytéká žlutavý obsah, navštívila svého praktického lékaře. Shodou okolností je to náš kolega ze záchranky. Kotvíme před poliklinikou. Lékař nám otevírá dveře své ordinace s bonboniérou v ruce.

„Ty sestříš, Kubo?“ táže se parťáka, aby mu jakožto vedoucímu posádky vrazil krabici sladkostí. Kuba vrtí hlavou a ukazuje na mě.

„Kuba řídí, já píšu a ta dělá všechno,“ ukazuji na naši stážistku Míšu, abych uvedl věci na pravou míru. Míša obdrží bonboniéru.

16.25 Manažer (57) developerské společnosti kolabuje vsedě během firemní porady. Skládá hlavu na klávesnici a zdá se mu divoký sen. V mimopracovní době jezdí na kole, běžkuje, zdolává na skialpech velehory, aniž by se při tom zadýchal. Jen firemní porada mu už poněkolikáté neudělala dobře.

„Alergie?“ snažím se odlehčit situaci.

P. S: Byl jsem mladý a teď jsem starý, ale neviděl jsem spravedlivého, který by byl opuštěn a jehož potomstvo by žebralo o chléb. Žalm 37,25