Záchranář z velkoměsta - denní XII/1

S Kubou

10.40 Ukrajinská žena (43) zašla do banky navštívit kamarádku. Zde náhle bolest břicha. Pacientka mi nerozumí a moje pokusy dobrat se nějaké anamnézy ji frustrují.

„Kýla, kýla!“ odpovídá čím dál rozhořčeněji udivená mou nechápavostí. Zbytek cesty telefonuje, čímž dialog zcela končí.

12.45 Cizince bolí břicho. Někdo má na nás čekat před domem a k pacientovi nás dovede. U domovních dveří nás očekává mladý Polák. Vede nás do ložnice setmělého bytu. Ptám se, kde je pacient.

„Tady,“ ukazuje na rozloženou pohovku. Koukám na pohovku, pak na parťáka. Zdá se mi to, nebo je pohovka opravdu prázdná? Kuba je z toho ale stejně vedle jako já. Otáčím se k Polákovi a ptám se znovu.

„Tady!“ máchne rukou mladík k posteli. Nedůvěřivě přistupuji k rozestlanému lůžku a píchnu rukou do deky. Ne, tam by se neschovalo ani mimino.

„Vždyť tam nikdo není, kde je pacient??“ otáčím se na Poláka a rozhazuji nechápavě rukama.

„A, pacient? To jsem já!“ Nedá mi to a musím se smát. Pak ukazuji nešťastníkovi, aby se oblékl.

„Aha,“ rozumí a svlékne si triko.

„Ne, tak ne, obléknout,“ posunkuji. Chápavě přikyvuje a sundává si kalhoty.

Konečně se přesouváme do vozu. Mladík (19) se bojí, že se otrávil párky, rohlíkem, tatarskou omáčkou a kofolou. Bolí jej celý rozměrný břich, několik hodin nemočil, marně se pokoušel o stolici. Zdali odchází plyny, se neptám, neboť mladík mě o tom ujišťuje tak nějak spontánně po celou dobu zásahu. Slov není zapotřebí.

16.05 Z Bezvědomí se ještě před naším příjezdem stává probuzený bezdomovec (48), který usnul na rumišti u řeky a vyděsil kolemjdoucího cizince.

Ruším lékaře, jenž míří na místo, a hartusím na chlapíka, ať kouká vstávat. Děsí tu lidi. Chlapík se mračí, nic neprovedl, nikoho nepotřebuje. Trochu se napil, jelikož má dnes narozeniny. Zkouším to znovu smírněji a chlap jihne. Ne, opravdu nic nechce. Jen mu chybí společnost, je dlouho sám. Má slzy na krajíčku. Krmíval tady u řeky nutrie a labutě, ale měšťáci mu to zatrhli („to nejsou takoví frajeři jako vy!“), tak teď už je opravdu sám.

Trvá na tom, že nám ukáže občanku, abychom mu ten dnešní narozeninový den věřili. Nedá si to vymluvit. Je jasné, že je na svůj občanský průkaz pyšný. Vytahuje občanku z nejzazší kapsy, z pevného plastového pouzdra. Září jako nová a skvěje se na ní skutečně dnešní datum. Potutelně se směju, když vytahuji tu svou. Chlapík kulí oči. Máme na občance datum stejné, jen roky se nepatrně liší. Gratulujeme si vzájemně k narozeninám. Oslavenec od nás dostane zánovní deku.

„Teda, tys mi dal,“ zlobí se na oko Kuba, že jsem mu svůj slavný den nepřipomenul, a stáčí náš žlutý koráb směr stanoviště.

Myslím na chlapíka. Já se po šichtě vrátím domů k rodině, dostanu sklenku šampaňského, děti se ženou mi pogratulují a předají vzorně zabalený dárek. Dost možná, že si zasloužím i chlebíčky. Představuji si osamělého oslavence, jak sedí schovaný před zraky Městské policie za hromadou stavebního odpadu a čeká, jestli se ve tmě neobjeví párek nutrií.

17.00 Tenhle bezdomovec (30) je jiného ražení. Když jej budíme na tramvajové zastávce, kde se zmožen alkoholem zhroutil do podivného kleku, je rázem agresivní. Přivoláváme hlídku policie a s potěšením sledujeme, jak kolegům jde práce od ruky. Policisté se sami nabízejí, že nás na záchytku doprovodí. Jsem rád. Při předání jsou s mužem, který se před měsícem vrátil z basy, opět problémy.