Záchranář z velkoměsta - denní X/1

S Kubou

6.30 Dům hrůzy. Tuto přezdívku dostala od nás tato sídlištní budova nejen pro svoji podobu podivného rozlehlého hradu s nízkou věžičkou dřepící nad jedenáctým patrem, ale především pro útroby nikoliv nepodobné labyrintu. Dále také pro skladbu obyvatel, kteří se zde rekrutují povětšinou z nízkých sociálních vrstev. Tomu pak odpovídají druhy výjezdů.

Nyní nás přivolává žena (58) čtvrtý den trápená virózou a horečkami. Zdá se však, že její hlavní obtíže jsou spíše rázu psychického. K nepříliš výrazným somatickým obtížím se přidává starost o mrtvičkou postiženého partnera, jenž má být dnes odvezen do stacionáře, a o německého ovčáka. Všichni tři bydlí snad v jediné místnosti, kterou z velké části zabírá manželská postel.

„Kdo se o psa postará, když mě odvezete?“ pláče paní.

Starosti jsou takříkajíc v nesouladu s fakty. Pobyt partnera je dlouhodobě plánován. Kamarádka nemocné, která se přišla postarat o psa, už se blíží jednou z mnohých křivolakých chodeb tohoto domu.

Pacientka se na transport obléká do sportovní soupravy českých zimních olympioniků. Její zhroucený, sám do sebe uzavřený posez v křesle vozu výrazně kontrastuje s dresem sportsmanů symbolizujících ideály řecké olympijské tradice kalokagathie.

K nemocnici jedeme po městském okruhu. Nákupní zóny jsou na pozadí rozlité jemné záplavy světla nad širokým obzorem tmavé. Jen linie plochých střech a komínů jsou zářivě lemovány.

8.15 Slunce je stále nízko. Staré činžáky ve svahu nad čerpací stanicí v Kartouzské ulici se obvykle úspěšně skrývají za svojí šedivou oprýskanou omítkou. Nyní zlatavě září jako vystřižené.

Ukrajinka (69) navštěvuje s bolestmi hlavy praktického lékaře. Bolesti hlavy jsou již u pacientky v řešení. Ve voze žádám pacientku o zprávy, neboť vzhledem k jazykové bariéře jsou jediným zdrojem informací. Z hmotnosti složky, kterou vytahuje žena z příručního zavazadla, by měli ve sběrných surovinách radost.

9.12 Šestiletý hoch má laryngitis.

Prostorný prosvětlený byt v novostavbě, jež nemá doposud ani přidělené místo v mapě. Terasa bytu je do výše sedmi pater obklopena ze všech stran sousedními domy a stovkou oken. Prostor pro exhibicionisty.

Maminka instruovaná kolegyněmi z dispečinku chlapce úspěšně zbavila akutních obtíží. Vezeme je ke kontrole na dětské oddělení.

10.17 „Ja som starý slovenský koreň!“ informuje mě stařenka (81) v domku na samém okraji města a tváří se velmi bojovně. Ještě jeden krok a přetáhne mě holí. Jí nikdo do nemocnice nepoveze! Na temeni má sedm centimetrů dlouho tržnou ránu, jak brzdila pád hlavou o roh stoličky. Postupně se nám daří zakopat válečnou sekeru. My „sanitkári“ jsme totiž šikovní kluci. Ostatně už se nám paní podařilo přemluvit k transportu i v předchozích třech případech.

12.30 Třiadevadesátiletá imobilní paní, bývalá praktická lékařka, odmítá v dopoledních hodinách našemu lékaři transport do zdravotnického zařízení. Chce zemřít doma. Bolesti, kterými několik dní trpí, se ale nyní stávají natolik nesnesitelnými, že žádá příbuzného, aby nás přivolal k převozu. Své rozhodnutí mi potvrzuje sotva slyšitelnou kratičkou odpovědí. Ptám se znovu. Kýve na souhlas.

Studeně opocená, puls nehmatám, dech zrychlený, hlava v záklonu, široce otevřená ústa hltavě nasávají vzduch. Hledíme s parťákem na sebe. Někde tu v pokoji s těžkým vydýchaným vzduchem stojí smrt.

Životodárná voda infúze a kyslík, který pacientce nabídneme, jí pomůže zdolat poslední cestu.

Přenášíme pacientku z lehátka na nemocniční lůžko. Snaží se něco sdělit. Skláním se k ní, abych rozuměl.

„Nechtěla jsem zemřít v nemocnici...“ paní přes tvář přeletí stín zklamání. Ví, že toto přání se jí nesplní.

13.45 Pětaosmdesátiletý muž se svalil vedle postele a nemá sílu vstát. Několik dní trpí horečkami a příznaky virózy. Stařík vypadá stále velmi sportovně. Syn, který jej nalezl, prozrazuje, že otec praktikoval celý život řeckořímský zápas a vzpírání.

„Že jsem si to nemyslel, když vidím ty Vaše nebezpečný pracky,“ snažím se starému zápasníkovi vrátit pádem pošramocenou sebeúctu.

„Pane, ty už jsou nebezpečný jen pro mě,“ posteskne si s úsměvem pacient. Když vystupuje z vozu a Kuba mu napřahuje vstříc ruce, zkouším to znova a varuju parťáka: „Pozor, člověče, ať ti pán nenasadí dvojitýho Nelsona...“

„Já už vám dám tak jedině hubičku,“ uklidňuje Kubu se smíchem stařík.

15.45 Žena (55) se v práci řízla do palce. Kolegyně jí ranku desinfikuje, obvazuje a přitom vypráví, jak se sama před časem takhle řízla a bylo z toho masa bez mála na menší steak. Ošetřovaná kolabuje.

Ve voze vysvětluje, že jsou některá témata, která jí vyloženě nedělají dobře. Naposledy omdlela, když v televizi sledovala záběry z plastické operace prsu.

16.55 Stařenku z domova důchodců bolí pod žebry. U vstupních dveří nás vyzvedává mladičká ukrajinská sestřička a doprovází výtahem do patra. Ve výtahu je k nahlédnutí týdenní program klientů domova. Cvičení s Pepou. Žertujeme se sestřičkou a dotazujeme se, zdali je Pepa v dobré kondici.

„Už je mu přes čtyřicet,“ vyjadřuje svůj nezájem o Pepu sestra.

„No, a...?“ na oko se s parťákem urážíme. Bude nám dohromady už skoro ke stovce. Sestra se culí.

Pacientka si ve voze hladí nadmuté břicho.

„Nemělo by být bříško placaté a měkké?“ zjišťuje opatrně.

Na cestě zpět na základnu hraje z rádia Vivaldiho smyčcový koncert.

„Ha-le-luja, haleluja...!“ povykuje Kuba do rytmu, čímž dovedně propojuje prováděný kus s dílem jiného barokního autora.