Záchranář z velkoměsta - denní II/1

S Kubou

8.05 Starší muž (70) se neudrží na nohou. Má horečku, ztěžka dýchá.

Splním své dnešní úkoly řidiče a nechávám vzadu v autě Kubu samotného s pacientem. Prší. Sleduji, jak dešťové kapky pokrývají celé přední sklo. Pak se spustí první. Pomalu polyká jednu svou družku za druhou, chvilku odpočívá a pak se krmí dál. Když pořádně ztloustne, vrhne se po skle prudce dolů. A tuhle další a ještě jedna...

„Jak se jmenujete?“ táže se sestřička Urgentního příjmu pacienta.

„Jmenuji se inženýr...“

Inženýr, neinženýr..., v tomhle paláci se titulují jen ti v bílých pláštích se stetoskopy v kapse. Krev pacientů je ve zkumavkách stejně červená bez ohledu na titul jejího poskytovatele.

9.45       Nevím, jak to paní (81) zvládla, ale k praktikovi se dopravila sama. Výrazná klidová dušnost se s pohybem rapidně zhoršuje. Průjmy v posledních dnech kondici určitě nepřidaly. Se sedačkou se musíme vnutit, ona by přece do auta došla.

Na příjmu chceme paní přesunout z nosítek na postel, ale ta zjišťuje, že se jí povolil drdol, a vyndavá z něj sponky, aby účes opravila.

„Nechte to být,“ přichází sanitář, aby nám pomohl. Ale paní zavrtí hlavou, chce být krásná. V klíně se jí vrší hromádka sponek.

„Nechte to být,“ přichází sestřička, aby nám pomohla. Ale paní se sponkou v puse vrtí hlavou a umravňuje neposlušné vlasy do několika pramenů.

„Nechte to být,“ přichází se na paní podívat lékař. Ale paní vrtí hlavou. V naučených pohybech prameny proplétá a posouvá na své místo. Stojíme kolem postele jako sudičky, šklebíme se na sebe a pozorujeme, jak roztomilá a statečná paní zpevňuje postupně drdol jednou sponkou za druhou. Tak, je hotovo. Drdol je na svém místě. A paní pomoci nechce, zvládne přece na postel přelézt sama.

11.15     Pokračujeme do rodinného domku. Muž (68) nevypadá dobře. Zkolaboval, je silně opocený, dušný, několikrát za sebou zvrací. Kuba pojímá podezření na plicní embolii. Záznam kardiogramu jej v diagnóze utvrzuje. Domlouváme s dispečinkem zastávku na stanovišti u našeho doktora, aby pacienta zaléčil. Pak pokračujeme spěšně do nemocnice.

Po celou dobu zásahu mě zaráží zvláštní pacientův výraz. Zdá se mi při všech nepříjemných obtížích, které prodělává, nepatřičně udivený.

„Ty sis toho nevšiml?“ diví se parťák, „měl vytetované obočí.“

13.15     Oběd se nekoná. Paní (65) v Radotíně v opilosti (0,70 ‰ alkoholu) zakopla a rozbila si čelo. V anamnéze již podobné události má. Antidepresiva zalévá alkoholem.

„Já s vámi nemůžu,“ pláče. „Musím domů, čeká tam na mě maminka.“

V nemocnici potvrzují Kubovi správnou diagnózu u předchozího pacienta.

Jedeme se na základnu najíst. Tentokrát už to vyjde.

16.00     „Ej, ja s vami nepojděm!“ zpěvavě nasazuje muž (58) ze Slovenska. „Ja vam to tu raděj všetko rozbijem!“ mává nad hlavou prackou, jakoby v ní držel sekérečku, a za sebou měl taneční soubor Lúčnica.

Dalo nám to s Tomášem zabrat dostat auta sem pod most, mezi dvě řady kolejí a několik rychlých pruhů jedné z hlavních městských výpadovek. Nikdy jsem si této boudy nevšiml. Pár bezdomovců zde žije v osamění a relativním klidu. Široký most je faktorem, který zde celoročně působí snesitelné klima.

Chlapík zůstane na místě. Udělalo se mu prý na chvíli špatně po alkoholu, mnoho nesnese, není zvyklý. Nadýchal 1,20 ‰.

„Klaním sa, páni doktori!“ láme se na rozloučenou v pase muž.

17.00     Ženu (58) trápí týden bolest břicha. Zhubla 5 kg. Doktor jí dnes předepsal jakýsi lék, ale ten vůbec nezabral. Úzkostí se jí třese hlas.

A zase prší. Tisíce malých pouličních lampiček na předním skle. Cestou do špitálu přituhuje. Objem kapek nabírá na velikosti, tříští se na okně, jako malé brokové shluky. Pak déšť téměř zastavuje dopravu. Stěrače nestíhají. Nahoře u nemocnice se déšť mění v těžké mokré sněžení.