S Kubou
19.15 Plány na sledování svátečního pořadu neklapnou. Žena (55) se druhý den nezvedá ze země. Varovné CASUS ve výzvě mi dělá vrásky. Sociální případ.
Málokterý puch mi vadí tolik jako několikadenní moč. Už jsem téměř zapomněl. Mobilní doby odvály čas, kdy se s tímto nechutným zápachem člověk střetával velmi často. Obvykle ve dnech, kdy potomci navštěvovali své staré samostatně bydlící rodiče. Typicky v neděli večer po návratu z chat.
Do hrůzostrašného bytu nás vede pomenší človíček. Obličej jeví známky mentálního postižení. V jedné ze dvou místností bytu, který mu patří, leží obličejem k zemi žena. S jistou obavou se nad ní skláním, ale parťák už má jasno: „Dýchá.“
Jak dlouho setrvává v této pozici, není jasné. Malý spolubydlící nešikovně mlží, kroutí se, lže. Má neopodstatněné obavy, aby si pravdivou informací neublížil.
Tam, kde je žena odhalená, spatřujeme cestičky svrabu. U nohou prázdné lahve od alkoholu. Do vozu nám s pacientkou pomáhá přivolaná hlídka Městské policie. Ve voze káže Kuba ženu vyšetřit. Otáčíme ji na záda. Tentokrát se skutečně bojím, že budu zvracet. Citlivka...
Na motolský příjem těsně po nás přijíždí kolegové s mužem (55), který si prostřelil hlavu, zatímco se ve vedlejší místnosti nacházela manželka s dětmi. Je druhý svátek vánoční.
21.15 Z Motola do Radotína. Tříletá holčička si měla způsobit úraz lokte. Ukazuje se, že se spíše než o typický úraz jednalo o nešťastný pohyb ruky. Každopádně ručka je vzorně zadlahovaná srolovaným časopisem.
Nad Radotínem si ve tmě pletu nájezd na dálnici. Nemůžu couvat, jelikož tatínek holčičky jede za mnou. Ostuda. Mastím to tunelem ke Zbraslavi, podjíždím přemostění a zase šupem vzhůru. Uf.
„Nic jsem neviděl,“ reaguje před dětským příjmem na můj omluvný výraz s úsměvem tatínek.
Paní doktorka si s obdivem fotí umně připravenou dlahu.
„Taková prepperská,“ komentuji.
„Jo, manžel je prepper,“ vzdychne si maminka.
Zbytek noční vleže. Ráno se blaženě protahuji.